Fotbalové deníky

Na náměstí v České Lípě protáhli těch několik místních butiků a taky obchůdek s prádlem, s dámským i pánským, a když se vraceli k autu, nesli tři tašky. Simona se chtěla co nejdřív převléct, a tak našli restauraci, kde zašla okamžitě na toaletu. Když se vracela, měla na sobě letní šaty nad kolena, bílé, s pestrými, velkými květy. Starou červenou sukni a prádlo nacpala do papírové tašky z butyku. Vykračovala si ke stolu jako manekýna a schválně co nejvíc kroutila zadkem. Honza ji pobaveně sledoval.
„Jsou krásný, Honzo, moc děkuju!“ řekla, ale trochu se zamračila. „Nevypadám teď jako nějaká hodná poslušná holčička?“
„A nejsi snad?“
„Škoda, žes mě nezažil před třema rokama,“ zasmála se, „nosila jsem dredy. Předtím afro účes, matka ze mě nemohla.“
„Jsem rád, že z nich máš radost. Radka si kupuje oblečení sama. Někdy si říkám, k čemu mě vlastně potřebuje,“ říkal Honza a zamyšleně si prohlížel Simonu v nových šatech od hlavy k patě, „vydělává víc než já, co chce, to si koupí sama, všechno si dokáže zařídit...“
„Máš u sebe její fotku?“ zeptala se Simona, už seděla u stolu a dopíjela džus. Honza vyndal z peněženky malou barevnou fotografii.
„Jé, nevypadá trochu přísně?“
„Je auditorka, tak asi musí,“ zasmál se Honza
„To dělají ty brejle. Sluší jí to,“ uznale pokývala hlavou Simona.
„Teď nosí delší vlasy. A taky odstín trochu jinej.“
Simona dlouho držela v prstech tu malou fotku, číšník mezitím přinesl účet a z venku otevřenými dveřmi šel dovnitř příliv teplého červnového vzduchu.
„Chceš zejtra vážně na ten zámek?“
„Chci,“ přikývla.
„A co Krkonoše?
„Jestli by ti nevadilo, zdržet se ještě den …“
„Dobře, zůstanem tady. Ale dneska jdu jenom do hotelu, rozumíš. Pokoj s koupelnou a záchodem a hlavně s televizí! Večer hraje Španělsko…“
Podchodem z náměstí došli k betonovému areálu, jasně fialové, zelené a žluté grafiti jim zdobily cestu, ale ani pestré barvy nedokázaly přehlušit podivný smutek neslyšně dunící nad betonem, kterým prorůstala tráva. Kovové prosklené dveře byly olepené zbytky stržených plakátů. Jedna cedulka zvěstovala penzion, jiný nápis zase hotel, prošli do sešeřelé recepce. Zakouřená kukaň za osahaným sklem. Paní neurčitého věku v odřené flísové bundě se dívala do počítače, jestli je volný některý z dražších pokojů. Honza se rozhlížel nažloutlým přítmím a pak zaplatil jednu noc v apartmánu toho šedivého umakartového hotelu. Nevětraný vzduch jel s nimi výtahem do osmého patra, byl všude, nad linoleem v chodbě, na pokoji, ten zatuchlý odér umakartu a dřevotřísky se tu udržel snad někdy od osmdesátých let. Pokoj byl zařízen podivnou směsí nábytku, každý kousek z jiné doby. Moderní jednoduchý dýhový stolek, na něm černá televize, podivná skříň s leštěným povrchem, dvě stará čalouněná křesla. Na koberci plastový květináč i s cenovkou a nálepkou obchodu, kde byl pořízen. V květináči umělá květina. Za posuvnými dveřmi manželská postel zabudovaná na míru do výklenku pokoje. Nemytá okenní skla a výhled na areál učiliště, za ním komíny a paneláky a ještě dál pahorky Českého středohoří.
Simona se natáhla na záda napříč širokou postelí a sledovala Honzu, který stál čelem ke zdi a studoval zarámovaný inventurní soupis.
„Ty jsi stejně správnej suchar, Honzíku!“
„Co pořád máš?“ otočil se k ní.
„To musí bejt asi vodvaz, číst něco takovýho,“ nedala pokoj.
„Mě tyhle věci náhodou hrozně zajímaj,“ řekl Honza a podíval se zpátky na stěnu do soupisu pokojového inventáře, „poslechni si, co tu za ty prachy všechno máme.“
„Nééé, já nechci!“ vřeštěla Simona a válela se po ustlaném letišti. Honza citoval jednotlivé položky:

ZRCADLOVÝ PRVEK … 1 ks
VĚŠÁKOVÝ PRVEK … 2 ks
POLICOVÝ PRVEK … 1 ks
KOBEREC PŘEDSÍŇOVÝ JEKOR … 120 cm

„Ty vole, to je hustý,“ řekla Somona, „to psal nějakej těžkej intelektuál.“
„Takže, aby bylo jasno, při příchodu pověsíš oděv na věšákový prvek, kabelku odložíš na policový prvek a v zrcadlovém prvku zkontroluješ, jestli ti vítr nepocuchal účes,“ přednášel Honza pomalu, přičemž jako profesor ukazoval na jmenované kusy nábytku. Když došel ve výčtu inventáře k televizi (jeden kus), hned ji zapnul a okamžitě ztichl, protože fotbal už běžel. Simona zmizela v koupelně. Honza si ani nevšiml, když se vytratila do ložnice a zatáhla za sebou posuvnou stěnu.
Objevila se zase až pozdě v noci, kdy obrazovka v pokoji ještě svítila. Honza seděl v křesle jen v krátkých letních kalhotách a zapisoval si do svého vázaného sešitu. Simona si otevřela limonádu v plechovce a jemu podala druhou plechovku s pivem.
„Co si to pořád píšeš?“ usadila se do vedlejšího rozvrzaného křesla s nohama pod sebou a noční košilka, kterou jí Honza odpoledne koupil, přikryla nahá stehna skoro ke kolenům. V zaprášeném apartmánu bylo horko a dusno.
„Deník,“ řekl Honza.
„Ty si píšeš deníček?“ vyprskla Simona, „to jsem si nepsala ani v pátý třídě na základce…“
„Tomu nemůžeš rozumět, to je taková chlapská záležitost.“
Honzův hlas zněl vážně. Simona si všimla, že na stolku leží malé nůžky a lepidlo v plastové válcovité krabičce.
„Neslyšela jsem, že by si dospělej chlap psal deníček,“ nedala pokoj Simona.
„To vzniklo dávno, tak dávno, žes ještě nebyla na světě,“ pronesl Honza k Simoně jako k malé holčičce, „první deník jsme si začali psát s Járou, když nám bylo asi deset.“
„A kdo je to, ten Jára?“
„Můj nejlepší kamarád, už od dětství. Hrávali jsme spolu v žákovským týmu za Semotice. Vídáme se často.“
„Je ze Semotic? Tak to ho musím znát, ne?“
„Jára je o dva roky starší, jmenuje se Královec.“
„Jé, pan Královec?“ užasla Simona, „jejich Hanka chodila v semotický škole o dvě třídy níž. Oni mají postaveno u Obůrky, co měli dřív staří Královců sad…“
„Já vím,“ přikývla Honza, zavřel sešit a otevřel plechovku s pivem.
„Počkej, to chceš říct,“ napřímila se Simona v křesle až zavrzalo, „že za ním jezdíš do Semotic a že jsme se tam normálně někde potkávali a já tě přitom sháněla podle telefonního seznamu jak blázen po Praze…?“
„V Semoticích jsem byl naposledy, když Jára kolaudoval ten barák. Pozval mě na oslavu, to už je asi sedm let…“
„Ale říkals, že se vídáte často?“ Simona byla ve střehu a nějak rozrušená z těch věcí, které se dověděla.
„Fandíme oba budějovickýmu Dynamu a každou druhou neděli, když hraje Dynamo doma, se scházíme na Střeleckým ostrově. Máme permanentky.“
„Každou druhou neděli seš v Budějcích? Třeba jsme se už někde potkali! Museli jsme se už potkat…“
„V týhle sezóně jsem fakt nevynechal ani jeden zápas, museli jsme s Jardou klub podpořit, když spadnul do druhý ligy. Taky jsme byli zvědavý na Karla Poborskýho, jak mu to půjde v tý nižší soutěži…“
„Tak ty se kamarádíš s panem Královcem a já to vůbec nevěděla,“ opakovala si nahlas, „mohla jsem se na tebe zeptat jednoduše jeho…“
„Jára hrával v útoku, já jsem mu ze zálohy posílal míče do brejků,“ vyprávěl Honza a zasněně se usmíval, „pak jsme se odstěhovali a měl jsem s fotbalem utrum. Jára to dotáh až do divize, hrával za Milevsko…“
„A pak jezdil hrát do Německa,“ doplnila Simona, „kupoval tam Hance hadry na sebe...“
„Já vím, jezdil do jednoho příhraničního městečka. To už mu bylo pětatřicet, ale vydržel tam ještě tři roky hrát. Nechtěli ho pustit, Jára vždycky dával góly.“
„A pan Královec si taky píše deník?“ kroutila nechápavě hlavou, „že ani Hanka nikdy nic neříkala…“
Honza se musel zasmát udivenému výrazu v její tváři. Upíjeli z plechovek a seděli proti sobě v křeslech v tom dřevotřískovém luxusu panelákové ubytovny hotelového typu.
„O tom ženský nemají co povídat. Žádná naše deníky nikdy nečetla, na tom jsme si vždycky s Jardou zakládali,“ usmíval se Honza, „jako kluci jsme je schovávali i před maminkou…“
„A to si tam jako píšete něco tajnýho?“
„Píšem si tam hlavně o zápasech. Rozbory hry, dojmy…“ vyjmenovával Honza, „ale taky věci okolo, co se zrovna v tý době dějou. To už máme takovou tradici. Vím, že Jára si tam třeba psával, co měli k obědu nebo když hrála Argentina s Brazílií, že jeho maminka vařila švestkový knedlíky…“
„Vy jste si je navzájem četli?“ zeptala se Simona.
„Půjčovali jsme si je, kdo tam má jaký obrázky a tak…“
„A teď, když jste starý, si je taky dáváte přečíst?“
„Hele, seš moc zvědavá,“ řekl a zaraženě si v duchu přehrával znovu to slůvko starý. Mělo divný zvuk, ale když se podíval na její hladkou tvářičku a čelo bez vrásek, tak se proti němu ani neohradil.
Bylo po půlnoci. Unaven z horkého dne a z předchozí probdělé noci se Honza skácel na postel. Simona už ležela na své půlce, ale spát se jí nechtělo.
„Hele Honzo,“ nadhodila šeptem. Honza něco zamručel, jako že slyší.
„Myslíš, že se líbím chlapům? Že jsem jako pro ně přitažlivá?“
„Co je to za otázky?“ zavrčel Honza
„Co si o tom myslíš?“ nepřestávala.
„Jasně že se klukům líbíš. Je ti devatenáct, máš krásný černý vlasy…“
„A velkej nos a taky trochu velkej zadek.“
„Ále ne…“
„Víš co, hrozně se mi líbí útlý boky… až mě bude čtyřicet, budu mít prdel jak vagón.“
„Tomu tvýmu se snad líbíš, ne?“ Honza se zvedla na loktech a podíval se na Simonu. Ležela na zádech a koukala se do stropu.
„Honzo… a tebe vzrušuju?“
„Cože?“
„No, vzrušuje tě, když třeba vidíš moje nahý ramena nebo nohy?“
„Prosím tě, my dva jsme přece brácha se ségrou!“
„Já vím, ale jen teoreticky, kdybys to jako nevěděl…“
„S tebou ty hormony teda pořád pěkně mlátí.“
„Tak vzrušuju tě? Já to potřebuju vědět.“
„Ne, to v těchhle případech nefunguje, když jsme brácha a ségra. To už má příroda tak zařízený.“
„Počkej, teď kecáš, ne?“
„Nekecám,“ řekl Honza, klesl do polštáře a zavřel oči.
„Ty si děláš legraci, Honzo, že jo? Já nejsem zas tak blbá.“
„Nedělám.“
„O tom jsem nikdy neslyšela, že by u sourozenců …“
„Nech toho a spi,“ okřikl ji Honza přidušeným hlasem.
Chvíli bylo ticho.
„Já myslím, že tě vzrušuju,“ zaslechl její šepot, „když ráno vstanu a stojím u umyvadla, jen v tričku a v kalhotkách, tak ty nikdy nevylejzáš z postele, ležíš pod dekou…“
„Drž už klapačku,“ zaznělo do tmy naštvaně, „zejtra tě odvezu do Krkonoš za Robertem a nazdar…“
„Já chci na zámek!“
„Kuš!“

>>> zpět na Knihy <<<