Dešťová hůl

Ukázka

Prošel vrátnicí konzervatoře a stoupal po schodech do patra, v ruce červenou růži. Zaťukal na dveře a čekal. Měla rozpuštěné vlasy, tvídové sako, džíny, bílou halenku. V malé sportovní tašce mu na chodbě předala jeho věci. Byla nervózní, viděl na ní, že se chce hned vrátit do kabinetu.
„Neboj, Terez, nebudu ti tu dělat scény.“
Zamračila se. Růži si nevzala, vrazila ruce do kapes saka.
„Nešla jsem kvůli tobě na oběd.“
„Já taky ne.“
Chtěl ji pohladit po vlasech, odtáhla se.
„Bude tě to držet ještě dlouho?“
„Nevím,“ odsekla.
„Terez. Chci už dneska spát doma.“
„Spals u jiný. Běž si tam.“
„Můžu ti popsat minutu po minutě, co se dělo po maškarním plese, jenom kdybys mě vyslechla.“
„Jo? A co ještě můžeš? Třeba vysvětlovat, že se vlastně nic nestalo, jako před čtyřmi lety s Kamilou?“
„Tohle je nefér!“
„Dobře, Zbyněčku, tak přijď. Budeš mi vyprávět o svejch promiskuitních bejvalkách, uvařím ti fajn večeři, rozsvítíme si k tomu svíčky…“
„Nechápu to. Zavolá ti nějakej pitomec, a ty…“
„Možná tě bude zajímat, že ten pitomec mi taky poslal fotky.“
„Jak ti je poslal?“
„Na mobil.“
„Tys mu dala soukromý číslo? To se mi snad zdá.“
„Na jedný se líbáš s tou mladou a na druhý jste s její matkou v pyžamech.“
„No jasně…“
Neubránil se vzteku, přehodil si prudce tašku na dlouhém popruhu přes rameno a otočil se k odchodu. Vzápětí uslyšel, jak za ní zaklaply dveře. Růži zapíchl dlouhým stonkem do květináče na chodbě.

- - -

Poprvé od podzimu jel do Lešic ještě za světla. Začátek března, dny se prodlužovaly. Měl střídavě patetickou náladu a návaly sebelítosti. Podíval se k lesu, u země se držela mlha. Byla hustá, jako by se v ní něco skrývalo. Pravda mistra Jana Husa nebo bláznovství větroplacha Kudličky nebo vzdor rychtáře Kubaty. Napadlo ho, že tenhle koktejl tu lidé dýchají už po staletí, brouzdají se v něm holínkami, když jdou unavení z odpolední směny. Vesničané z nízkých stavení, kteří vědí své a nenechají si jen tak něco namluvit. Dojel do vesnice. Chlad od země, tráva na dvoře byla ještě zamřelá, rousal se v polobotkách tím zažloutlým podmáčeným trávníkem. Vichr až na kost. Dveře od maštale byly otevřené, vyšla z nich s kýblem v ruce a podle její tváře hádal, že jí to překvapení není moc příjemné.
„Nečekala jsem tě.“
Stál proti ní, jako kdyby právě vyšel z kanceláře, v saku a s aktovkou v ruce.
„Máš nový auto?“ prohodila a dívala se mu přes rameno na Štefkův dlouhý rodinný vůz.
Nevěděl, co by měl říct, a cítil, že se něco změnilo. Na prahu si svlékla vaťák, šel za ní chodbou, za jejími boky narvanými v džínách, teď byla jenom v růžovém tričku, které na ní nikdy předtím neviděl.
„Zdržela jsem se na penzionu.“
Vešel za ní do obýváku, děda seděl na pohovce, hubené nohy čouhající z pyžama měl spuštěné na podlahu. Jedl přímo z rendlíku, který měl na kolenou, Bohuna si sedla vedle něho, vzala kastrůlek a přidržovala mu ho pod bradou, aby ze lžíce cestou k ústům nespadla většina jídla. Na jejím tričku se dmula dvě červená protínající se srdce. Starý pan Fuks zíral na Zbyňka. Jeho pohled nebyl prázdný, snad byl pomatený nebo vzdálený, ale stále v něm něco bylo. Zbyněk na starce mluvil, připomínal se mu, ale ten mlčky žvýkal a otáčel hlavu k Bohuně. Jako dítě k matce.
„Prosím tě, běž do kuchyně, nebo se nenají.“
Přes dveře Zbyněk slyšel jeho chrčivý, hluboký hlas. Bohuna krátce odpovídala, ale nerozuměl jim. Ve vytopené kuchyni ho přemohla únava, nemohl udržet víčka a položil si hlavu na hřbety rukou. Bylo to jako hladké odplouvání, odrazil pramici od břehu, kde se jí chopil pomalý říční proud. Viděl světla ve tmě, z amplionu zněl známý hlas a oznamoval zpoždění vlaku… Ucítil ve vlasech její dlaň. Trval ten sen o kalné vodě a kolejích jenom pár vteřin, nebo dvacet minut? Zvedl hlavu a ona ruku odtáhla.
„Promiň, spal jsem dneska jen tři hodiny…“
„Zamíchala jsem dědovi nakrájený knedlíky s vajíčkama. Dáš si?“
„Ne, děkuju.“
Otočila se k plnému dřezu a pustila na tu hromadu nádobí vodu z kohoutku.
„Ty sis nechala udělat právnickej posudek?“
„Ne,“ řekla a otočila se. Mračila se na něho podobně jako v poledne Tereza na chodbě konzervatoře.
„Tak kdes to vzala?“
„Včera tu byla Yveta.“
„Jo tak! Že mě to hned nenapadlo. Takže ten elaborát nechal vypracovat Reha.“
„Zbyňku, já obě ty žaloby stáhnu.“
Díval se na to křiklavé tričko, ten pohled mu byl až nepříjemný, těsně jí obepínalo prsa, pod ním byla nahá.
„To triko jsi čmajzla Janě?“ zasmál se nuceně.
„Slyšels mě?“
Seděl bez pohnutí, úsměv mu dávno ztuhl. Do ticha odkapávala voda z kohoutku.
„Yveta mi nabídla vyrovnání.“
„Cože?“ ozval se slabě. „Vyrovnání? Proboha, jaký vyrovnání?“
„Ta parcela zůstane Evině, ale ještě jedna o stejný výměře bude napsaná na mě.“
V tu chvíli mu připadala jako holka od silnice E55. Všiml si, že je namalovaná, řasy, stíny, obočí… Jako tehdy, když se nečekaně objevila v jeho kanceláři. Jen rtěnka byla trochu rozmazaná. Nikdy předtím ji v téhle umaštěné kuchyni neviděl nalíčenou.
„Nekoukej na mě takhle. Prostě zruším žalobu na ségru a tu druhou taky. Je to dobrá nabídka.“
„Dobrá nabídka?“ vyletěl Zbyněk. „To myslíš vážně? Okradou vaši rodinu, připraví nemocnýho člověka o pole, rodinný dědictví je pryč a tobě to přijde jako dobrá nabídka!?“
„Prosím tě, nekřič…“
„Necháš si nasrat na hlavu? Všichni si to od těch grázlů necháte líbit, kurva?“
Uvědomil si, že stojí uprostřed kuchyně a řve na ni. Zmlkl a rozhlédl se. Pak bezmocně mávl rukou. Vzal ze stolu aktovku a sako ze židle a vyšel ke dveřím. Zastoupila mu cestu.
„Něco ti řeknu. Na mě se každej vykašle, nikoho nezajímá, co já chci, nikoho ani nenapadne, že bych taky něco chtěla…!“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat.“
„Musím! Víš, co je mý přání? Aby se moje dcera jednou měla líp než já, ona a její děti.“
„Nech toho.“
Nastavila mu dlaně před obličej.
„Podívej se na ty zrasovaný ruce! Jsem vyřízená, v sedumačtyřiceti jsem vodepsaná! Záda v hajzlu, dřu od rána do večera, snažim se, aby tahle chalupa nespadla, když fotr všechno prochlastal a vlastní máma se se mnou nebaví. Zbyl mi nesvéprávnej děda a děravá střecha. Tak si ty kecy laskavě nech. Já ti za všechno děkuju, ale musím tady v tý vesnici dál žít, rozumíš? Ty si zase odjedeš a budeš mi dávat z města moudrý rady po telefonu…“
Navlékl se do saka, Bohuna ustoupila a opřela se o futro dveří. Prošel kolem ní se skloněnou hlavou a aktovkou v ruce.
„Já prostě nevěřím, že k tomu Tondu nedonutili násilím. Nevěřím, že jim to podepsal dobrovolně. Ještě nevím jak, ale něco na ně najdu.“
Trochu se třásla. Promluvila už taky tiše.
„Ještě jsi mi pořád neřek, proč to děláš. Ze špatnýho svědomí? Že ses vysral na mě, na Tondu… že ses tehdy beze slova zdekoval? To nemusíš. Ne, kvůli tomu to vážně dělat nemusíš.“
Pomalu šel chodbou, připadal si shrbený. Schválně vypínal hruď a rovnal se v zádech, lopatky k sobě, až ho to bolelo, ale stejně si připadal nahrbený. Venku ho do tváře sekl vítr, pocítil únavu, jak mu sedí zažraná v očích, jako by mu z obličeje stahovala kůži. V jednom oku mu cukalo a v levém spánku měl vražený klín bolesti. Přehlédl nízké stáje, polorozpadlý dřevník, dávno opuštěný kolozubý holubník pod střechou. Už stál u spadlých vrat, když za sebou uslyšel její hlas.
„Zbyňku!“
Otočil se a ona na chvíli zaváhala.
„Zlobíš se na mě?“
Zářila v tom sexy tričku uprostřed potemnělého dvora s páchnoucím hnojištěm a řídkou trávou a harampádím poházeným kolem oprýskaných zdí jako povadlá bohyně v zátiší zmaru. S plavými vlasy jí házel vítr. Kolem šuměla tma a hvězdy nahoře jen matně probleskovaly mezi rychle se přesunujícími tmavými oblaky.
„Ne,“ řekl a zavrtěl neznatelně hlavou.
Došel k autu a už se neotočil. Unaveně se svalil za volant a nastartoval. Jel spíš po paměti, mžoural na cestu před sebou. Mezi mokrými loukami mléčná mlha, šla proti čelnímu sklu, nevěděl, kde se na Štefkově autě zapínají světla do mlhy. Potom úzkou klikatou silnici pohltil les, vytopený interiér voněl po vanilce, myšlenky se klikatily stejně jako cesta a najednou se mu zamotaly úplně, měl pocit, že sedí u sálajících kamen, všechna tíha spadla z ramen a slast nehybnosti mu zaplavila svaly a ulevila nervům, do očí se dralo světlo, ale zboku mu do zorného pole vtrhl stín. Auto najednou stálo, pocítil křečovitou bolest v noze mačkající pedál brzdy až k podlaze. Ve dvou pruzích světla od reflektorů pomalu prošla jako po nasvícené divadelní scéně srna. Sledoval to ztepilé tělo jako v tranzu. Našlapovala kopýtky po asfaltu, na pár vteřin se zastavila. Viděl ji tak zblízka. Andělské zvíře. Barva zastřená mlhou do zvláštního odstínu. Trochu jako země, trochu jako skála. Terakota. A pak důstojně přešla ke krajnici. Plece, dlouhý bok a kýty, ladným krokem jako po parketu dotančila k levému okraji silnice a vzápětí zmizela ve tmě. Vzpamatoval se pořádně, až když si uvědomil, že stojí v protisměru a neslyší motor. Rychle nastartoval a srovnal auto do pravého pruhu, pár metrů jel na jedničku a zastavil u vjezdu do lesa. Nechal motor běžet a zavřel oči, hlavu opřel do sedačky. Ten zvířecí pohyb, jeho esence byla stále za jeho víčky, která drtila únava z nevyspání. Přál si, aby je nemusel nikdy otevřít, proti té ohromné tíze zvenku, aby mohl zůstat tam uvnitř, za víčky očí, a aby se tam vešel celý i se svým světem. Bohuna prochází v botách na kramflecích po jeho kanceláři, v těsných džínách a hladkém svetříku vypadá najednou tak jiná. Pak si vybavil zvuk, klapání podpatků, to bylo jindy, v jiném pokoji. Parkety v apartmánu secesního hotelu, štíhlá Kamila si svléká tmavou sukni a nervózně přechází v černých punčochách a botách na jehlách kolem něho do koupelny. Pak ráno na snídani, dotýkají se jemně rukama, v luxusním salonku čtyřhvězdičkového hotelu, na mísách zakázané ovoce a spousty dalšího jídla a v hlavě výčitky svědomí a kolem švitoření japonských turistů. A do třetice Tereza, vstává a dlaněmi se přitom opře o jeho stehna, protáhne se jako kočka, tím nenapodobitelně svým způsobem si uvazuje vlasy vzadu do ohonu, který jí poskakuje po nahých zádech, když kráčí od klavíru po vrzajících parketách jen v černém krajkovém prádle. A on upíjí ze sklenice víno, v košili rozhalené na prsou a v rozepnutých kalhotách sedí jako koncertní mistr na sedátku u klavíru a rozkoš postupně uvadá, právě odchází za Terezou, ale přísliby zůstávají s ním, v tom pokoji s klavírem a vysokým štukovým stropem…
Našel, kde se zapínají mlhovky. Rozjel se. Mléčně bílá stěna ustoupila až krátce před Budějovicemi. Viděl řady světel žhnoucích v rovině před sebou, přidal plyn, aby do nich vjel, pak červená na semaforu a první kruhový objezd u nákupního centra.

>>> zpět na Knihy <<<