Dobrodruzi hlavního proudu

Ukázka

Bude to otázka několika hodin, jednou dvakrát přespím v hotelu. A odvezu si Dominiku domů, všechno skončí a vlastně znovu začne. Nejdříve ji našel můj dopis a teď ji najdu já. Probíral jsem si v hlavě varianty a tlačil jsem se u pokladny s cestovní taškou na lístek do metra. Kvůli osmi frankům jsem rozměnil pětisetfrankovou bankovku, kterou jsem koupil za zbytek dolarů z Afriky. Ještě jsem jich měl několik. Veškeré moje bohatství.

Hlavně, že se Dominika vyléčila, opakoval jsem si celou cestu v metru. Pamatoval jsem si pár levnějších čtvrtí z časů, kdy jsme se s Dominikou toulali po tomhle městě. Kolik to bylo let? Teď jsem za sebou táhl celou tu tíhu roků a samoty a stesku. Na druhý pokus jsem sehnal noc za sto franků. Žádný přepych, ale čisto. Vyšlapal jsem točité schody do třetího patra, odemkl a hodil tašku na podlahu. Složil jsem se na zastlanou postel. Převálcovaly mě ty hodiny ve vzduchu mezi kontinenty, vedro a chlad klimatizace a ostrý vítr, co protahoval Paříží.

Vzbudil jsem se pomačkaný a slepený, bylo odpoledne. Vysprchoval jsem se a převlékl. Ocitl jsem se na široké ulici v provozu, odpolední špička. Auta, lidi. Najednou jsem nevěděl, co vlastně mám dělat. Kam mám jít? Prošel jsem bulvár Strassbourg nahoru a dolů. Okouněl jsem kolem restaurací a kaváren a kadeřnictví. Těch tam bylo asi nejvíc. Měla pootevřené dveře, šlo z nich příjemné teplo. Na křeslech posedávaly většinou černošky z mohutnými a komplikovanými účesy. Jídelní lístky vyvěšené za okny resaurací mě odrazovaly cenami. Nemohl jsem utrácet. Ale měl jsem hlad. Nakonec jsem skončil v jedné z postranních uliček. Byla plná krámků s ovocem, potravinami a arabští obchodníci postávali ve vchodech. Zalezl jsem do jednoho obchůdku a bloumal jsem mezi regály. Zkoumal jsem ceny potravin a potěžkával sýry a salámy. Tlustá prodavačka tmavé pleti po mě nedůvěřivě pokukovala od pokladny. A to jsem měl tak skvělé sako. Z přírodního materiálu, písková barva, střih safari. Po půl hodině vybírání jsem přišel ke kase, v košíku půlku černého krájeného chleba, sýr v krabičce a máslo. Prodavačka se navalila mohutným tělem nad pokladnu a krátkými prsty hbitě markovala můj nákup. Hlasitě vzdychala a měla unavený pohled. Když jsem vyšel, bylo už šero a mě bylo jasné, že dneska už Dominiku nenajdu. Vymotal jsem se uličkami zpátky na bulvár Strassbourg. V rukou jsem svíral svou večeři a profukoval mě vítr. Sako na mě vlálo. Zapnul jsem knoflíky a zdvihl límec ke krku. Bloumal jsem kolem nasvícených brasérií a pak jsem se dostal na rušnou křižovatku a na náměstí s pomníkem. Ohromný lev s hřívou. Sedl jsem si pod ním. Dominika tu někde je, obcházel mě pořád ten pocit. Můžu ji kdykoli potkat. Jako někde na malém městě. Když už jsme se jednou potkali, tenkrát v Praze. Taky to byla náhoda. Nebo osud, jak by řekla Dominika. Zastudilo mě až v kostech. To všechno kolem. Vítr. Moje bláznovství a zoufalství.

Vracel jsem se k hotelu a ve svítícím výkladu jsem se zastavil pohledem na té tváři. Něco ve mě zatrnulo. Věděl jsem to, že někoho v tomhle magickém a smutném městě musím najít. Mezi naaranžovanou pánskou módou, nad kabáty a svetry a saky visela v hladkém úzkém rámečku černobílá fotografie. Alain Delon. Snímek z mládí. V zimníku ala šedesátá léta. Kolem krku bílou šálu. Pokynul jsem mu na pozdrav. Salut, mon ami. V Praze v Lucerně vypadal, pravda, trochu starší. Nemohl jsem se od té výlohy odtrhnout. Trochu i kvůli těm hřejivým kabátům, co tam visely za sklem.

Na pokoji jsem si dal ještě jednu horkou sprchu a pak jsem si na stolek poskládal nakoupené potraviny. Chleba byl krájený, ale na máslo a sýr jsem potřeboval nůž. Nakonec jsem z peněženky vyndal kreditní kartu. Stejně byla zablokovaná. Mazat chleba s ní šlo skvěle.

Druhý den jsem pospíchal po bulváru ke stanici metra. Bylo po deváté. Kolem zábradlí postávali dokola černoši a hlučně se bavili. Zašel jsem pod zem a za pár minut vylezl na druhém konci Paříže. Posedával jsem kolem Sorbonny, zkoumal každý hlouček mladých lidí. Kolem poledne se nad městem rozestoupily mraky. Na lavičce u kašny jsem vystavil tvář slunci. Nevydrželo to ale dlouho. Zase mi začala být zima. Řekl jsem si, že si na další den vezmu pod sako víc vrstev. Pak jsem prolézal knihkupectví v Latinské čtvrti a zašel si na pizzu a na kafe. Odpoledne hrála na plácku před Sorbonnou nějaká studentská kapela. Housle, violoncella. Opíral jsem se o strom a poslouchal tu klasiku. Nakonec jsme zatleskali. My kolemjdoucí a čumilové a různé pochybné existence.

Obešel jsem pár kaváren a bister kolem bulváru Saint Michele a Saint Gemain, kde jsme v minulosti s Dominikou několikrát seděli. Jestli platí ta pravidla, v která věřil Martin, že kdo nehledá, bude nalezen. A jestli platí Dominičina věta, že jestli se ještě máme někdy potkat, tak se potkáme, musí to přece mít smysl. Jenže já nejsem žádný stoik ani budhista a mám svůj cíl a vůli a Dominiku najdu sám. Podíval jsem se na hodinky a ven z bistra. Byla tma. První den hledání a čekání. Mám přece čas. To je to jediné, co mám, ušklíbl jsem se sám nad sebou. Když jsem vylezl z metra na bulváru Strassbourg, obešel jsem krámky s potravinami, co zavíraly až kolem desáté. Tlustá prodavačka se na mě dívala s podezřením a něco na mě štěkala francouzsky, když jsem se motal mezi regály. Tak jsem šel jinam. Sýr, chleba, salám. Cestou jsem se zastavil u té výlohy s pánskou konfekcí jako u svaté kapličky. A v duchu jsem se modlil u té fotky, abych našel Dominiku.

Další ráno a černoši viseli na zábradlí a lemovali vchod do metra a pořvávali na sebe. Co mají asi na práci, říkal jsem si. Tentokrát jsem měl víc odvahy, vyptával jsem se na universitě na Dominiku. Ale nikdo nic nevěděl nebo nechtěli mluvit anglicky, a tak jsem to vzdal. Užíval jsem si poledne brouzdáním po uličkách Latinské čtvrti a snažil se nemyslet na neklidnou noc. Na to, co se asi děje v Praze. A co dělají rodiče v Roudnici. A co Martin. A David. Dostal jsem se na nábřeží, ale foukalo to tam ještě víc. Přešel jsem most nad Seinou a tam jsem zase zalezl pod zem a vyšel až na Champs Elysées. Ten proud lidí nahoru a dolů mě utěšoval a hladil, jako dřív v Praze. Stejně sám, jako tehdy. A s tou bolestí uvnitř. Že jsem špatný. 

Dorazil jsem až nahoru k Vítěznému oblouku a po druhé straně bulváru jsem se pustil dolů. A někde uprostřed Champs Elysées jsem vlezl do obchodu s kosmetikou a pod elektrickými světly jsem byl oslněný leskem, nádherou a vůněmi. Zaútočily na mě. Dominičino území čichových prožitků. Tohle byly doslova orgie. Od koberce u vchodu jsem ani nedohlédl, kde končily pulty napříč dlouhým obchodem. Jeden za druhým, nesly všechny ty vůně a sladká oblaka nad nimi až ke stropu. Snažil jsem si na prahu vybavit Dominičinu vůni. Najdu ji. Najdu. Tady přece musím. Prošel jsem kolem pokladen a pustil jsem se do prvního pultu. Lahvičky, štíhlé, plné i baňaté. Broušené flakony, barvy, tvary a vůůůůůně. Postupoval jsem systematicky dozadu a čichal k parfémům, k víčkům a zabroušeným uzávěrům těžkých skleněných flakonů. Kolem ze stěn se smály krásné dívky z barevných reklamních fotografií. Zasněné oči a luxusní úsměvy s růží od nejpřednějších kosmetických firem. Po čtvrt hodině mi začaly smysly šílet z těch vůní, které se mísily a praly a doplňovaly a navzájem zesilovaly. Už jsem si nebyl jistý, jestli bych Dominičin parfém vůbec rozeznal. A tak jsem vyšel ven na chladný vzduch. Motal jsem se v davu a pak jsem si sedl na kafe do bistra s plastovými kelímky a americkými hamburgery. Otupěle jsem civěl přes sklo na život Paříže. A pak jsem se vrátil a začal jsem očichávat skleněné lahvičky tam, kde jsem před tím přestal. Někde uprostřed toho krámu už jsem zase blouznil, a nějakou dobu jsem jenom nechal procházet svýma očima lidi kolem, dámy v zimních kabátcích, kožených sakách. Popocházely od vůně k vůni, jen tak uzobávaly svými hezkými nosíky ty vůně. Přelétávaly od voňavky k voňavce jako včely a pak odlétaly. Jenže já jsem hltal, soustavně a jako kombajn jsem postupoval kupředu a hledal. Po čichu, jako pes, jako zvíře. Rozrážel jsem čelem a nosem cáry těch slavných značkových vůní. Pak jsem se přece jenom vymotal z nasládlých a kořeněných rafinovaných oparů. Jak ze zrádné rajské bažiny. Na ulici jsem se zase nadýchal chladu a tmy a světel bulváru. A potřetí jsem se ponořil do neviditelné vonné pasti, do křižovatek vůní hustých jak pavučina. Do přestřelky parfémů a firem a značek, co stály za nimi. Už jsem byl hodně blízko, ale nebyl jsem si jistý. Jako bych už skoro sahal na Dominiku. Na tu vzpomínku. Přelud. Opar jemné vůně. V každé ženě s krátkými tmavými vlasy jsem ji viděl. Než se otočila a zklamala mě. Jenže proč by se mi nemohla zjevit? Proč by mě nemohla potkat právě na tomhle místě, kde si ji tak přeju? A kde se někde ve vzduchu vznáší její vůně, kterou jsem chtěl chňapnout do ruky. Kterou jsem miloval, esence její duše a naší dřívější lásky. Vrazil jsem do nějaké ženy a koktal jsem francouzsky omluvy. Dívali se na mě. Potom přišel ten kluk s napomádovanými vlasy a v bokových kalhotech. Netušil jsem, co mi říká. A pak přišly ještě dvě prodavačky. Bylo mi jasné, že musím ven, než mě vyvedou. Jenže jsem nevěděl, jestli už jsem našel. Nemohl jsem dojít ani k proskleným dveřím, ta nevolnost, z hladu a z vůní. Ale šlo o to sednout si venku na lavičku nebo na zem. Už mi to bylo jedno. Hlava mi třeštila a bylo to jako ve vodě. Trochu stav beztíže. Jenom ten chlad mě srážel k zemi a přes něj pulzovala moje krev. Zprava doleva, od spánku ke spánku. Zalezl jsem zase pod zem, do tepla, jako do nory. Už jsem se těšil, až zmizím. Až se ukryju. Jenže v těch tunelech proudily stejné zástupy jako nahoře. Ulevilo se mi, když jsem se schoulil na sedačku. Ale sklo mi rozdrnčelo hlavu, střídala se za ním tma a světlo a tma. A potom jsem chvíli nevěděl. Venku jsem to nepoznával. Asi jsem přejel. Musel jsem znovu dolů a přelézt turnikety. Projít zatáčkami v tunelech. Konečně jsem se vydrápal ze špinavého metra pod světla lamp na bulvár Strassbourg. Prošel jsem kolem arabských krámků a otevřených oficín a kolem černobílého Delona na fotografii. Salut, mon ami... Na recepci jsem si vyzvedl klíč a vláčnými pohyby jsem vystoupal po schodech a odemkl. Složil jsem se na postel.  

Noc se mi roztrhala do snů a polobdění. Po jednom probuzení jsem si chvíli myslel, že ležím v posteli ve svém studeném pražském domě. Stejné stíny chodily po zdi. Ráno mě roztřásla zimnice. Nevstával jsem, slyšel jsem černé pokojské, jak se několikrát dobývaly dovnitř, aby mi ustlaly postel, francouzskou pokrývku s dekou navrch. Pokoj se vyklízí do dvanácti. Došel jsem na recepci a zaplatil další nocleh. Celý den jsem nevyšel z pokoje, jenom jsem pil vodu a snědl všechen sýr a chleba. Ale vydržel jsem. Všechno to zlé uvnitř jsem během dne zlomil. Přeludy a bolest hlavy zmizely, prochladnutí jsem vypotil. Večer jsem vyskočil z postele. Cítil jsem se dobře. Zahnal jsem zimnici i migrénu i depresi. Vzpomínal jsem na předešlý den. Na ohromný obchod s kosmetikou a pak mi to v zrcadle tváří v tvář šlehlo z mých očí tam do těch skutečných a v momentu jsem z koupelny vrazil do pokoje a ke skříni. Sako tam viselo, prohrábl jsem kapsy. Vyhmatal jsem v podšívce papírek. Vytáhl jsem ho, bílý hlaďoučký proužek papíru. Opatrně jsem ho přiblížil k nosu. A zavřel jsem oči. Byla to ona. Přece jsem ji tedy včera našel. Ten vzorek vůně. Vzorek Dominiky. Sedl jsem si na postel a usmíval jsem se na sebe po dlouhé době do zrcadla. Našel jsem ji. Přes všechnu tu ostudu v obchodě i v metru. Všichni si mysleli, že jsem opilý nebo na drogách. Ale mělo to cenu. Je to dobré znamení... Sáhnul jsem si na čelo a zastudilo mě. Pomyslel jsem si střízlivě, jestli nezačínám blbnout. Ne je to tak. Musí to tak být. Teď už zbývá dojít si pro ni. Vždyť je tady ve městě. A má můj dopis. Rozvěšoval jsem prádlo přeprané v umyvadle po radiátoru v hotelovém pokoji. Pak jsem si došel do bistra na polévku a na kafe. Zašel jsem za Delonem. Můj pařížský rituál. Mon ami, už zítra!

Ráno jsem zaběhl do metra hroznem černých obličejů, co na sebe hulákaly kolem té díry do země. Cítil jsem se skvěle a skoro jsem se vznášel po ulicích. Trefil jsem tam snadno, ještě jsem si pamatoval cestu z časů s Dominikou. Chvíli jsem na rohu Rue de Clery hlídkoval. Přál jsem si, aby vyšla Dominičina babička, s košíkem by kráčela ke mě, do krámu pro čerstvé housky. Nebo mi každou chvíli poklepe ze zadu na rameno, když se bude vracet z nákupu. Jenže mezitím jsem si já musel dojít pro bagetu se salámem. Pokoušel jsem se luštit nějaké francouzské noviny, co jsem sebral na podlaze v metru. Nikam to nevedlo, nevydržel jsem to. Došel jsem k domovním vratům. Bylo odemčeno. Vyšel jsem schody do prvního patra a zazvonil. Polkl jsem na sucho, když se otočil klíč v zámku. Dveře se otevřely. Stál v nich on. Pozdravil jsem. Vypadal překvapeně, když mě poznal.

„Hledám Dominiku. Je doma?“

„Kde se tady berete...?“ civěl na mě.

„Přijel jsem před pár dny... a řekl jsem si, že taky navštívím Dominiku...“

„Dominika tu není.“

„A kdy přijde? Je už zdravá, ne?“

„Ano, je v pořádku. Ale odjela za prací, před týdnem.“

„A kde teda je?“ nechtěl jsem to už mezi dveřmi protahovat.

„V Londýně.“ 

Projela mnou vlna hrozného zklamání. Stav beztíže v útrobách. Musel jsem se opřít o zárubeň dveří.

„Je vám něco?“

„Ne, ne...“

„Nechcete na chvíli dovnitř?“ zeptal se.

„Ne, děkuju. Už půjdu... nemáte na ni telefon? Nebo adresu?“

„Zatím se neozvala. Mobilní telefon nemá. Ale k čemu by vám byla adresa? Je přece v Londýně.“

„A nevíte, pro koho pracuje?“

„Počkejte, dojdu pro ten lístek, co nám nechala. Je to nějaká soukromá jazyková škola...“

Stál jsem na chodbě. Zdálo se to všechno beznadějné, ty staré zdi kolem, železné zábradlí kolem schodiště. Nevětraný vzduch toho starého domu. Objevil se ve dveřích, podal mi mlčky lístek se jménem firmy. 

„Podle názvu by vám telefon měli říct na informacích.“

„Nebylo tam aspoň, která čtvrť Londýna to je?“

„Ne.“

Díval jsem se do jeho sevřené tváře. Bílé vlasy. Pevná brada a rty.

„Pořád se na mě zlobíte, jako Dominika? Kvůli tatínkovi...?“

„Psal mi před měsícem. Ty auta veterány prý převedl Svejka na nějakou nadaci, aby mu je nemohli zabavit, když jste zkrachovali. Nikdo neví, co s tou expozicí bude...“

„My jsme nezkrachovali, některý naše firmy šly do konkurzu, ale spousta jich funguje a vydělává, mají už třeba jiný majitele, ale my jsme je vybudovali...“

„Co mi tu říkáte, prosím vás. Vím to všechno od Václava. Jste na mizině a Svejka zmizel v cizině i s penězi...“

„To jsou jen poloviční pravdy, pane, většina našich podniků jede dál, podnikáme v hodně oborech...“

„Vy jste podnikatelé...“ řekl opovržlivě, „jste dobrodruzi...“

„Já tu s váma nebudu diskutovat,“ řekl jsem rychle, protože jsem tušil, kam se to začíná sunout, „od vás jsem nečekal nic jinýho.“

„Já od vás taky ne. Mě stačí občas si přečíst zprávy z Čech. I v Le Monde to nedávno psali...“

„Co jako?“

„Že se v Čechách po listopadové revoluci rozkradlo pět set miliard korun...“

„Hm....“ neodpověděl jsem.

„Vykrást podnik, přivést ho ke krachu a majetek před tím převést na příbuzné... s tím se do civilizované Evropy nedostanete.“ 

„Ale jděte, tyhle řeči poslouchat nebudu. Umíte jen kritizovat a radit, jak vy byste všechno udělali nejlíp. Chtěl bych vás vidět...“

Bylo mi najednou horko na té studené chodbě, otočil jsem se a v ozvucích mých kroků po schodech jsem neslyšel už nic. Ani zabouchnutí dveří. Pořádně jsem se nadýchnul až na chodníku. Nadechl jsem všechno to kruté vědomí, že Dominika není v Paříži. Že mám před sebou poslední večer v tom městě, které mě drtilo a pronásledovalo. Nějak přečkat noc. Najednou jsem dostal chuť na černou kávu s mlékem a křupavé pirohy, které jsem si v hotelu ráno dával k snídani. Pocítil jsem radost ze své prozíravosti, že jsem šetřil peníze. Měl jsem ještě dost franků. Aby ne, když jsem skoro nejedl a v metru jezdil na černo. Zase jsem se vracel do hotelu, pobledlý ve výparech velkoměsta.  Naposled jsem táhl večerním šerem po bulváru Strassbourg z lovu na Dominiku. Bylo mi jasné, že tahle proklatě široká ulice, kterou protahoval podzimní vítr, je nějak mimo parádní bulváry mého života. Ty lesklé a nasvícené, co ležely někde hluboko v paměti a ještě hloub v dávných představách. Nebyla to zrovna sváteční promenáda, co by stála za fotku do alba. Minul jsem obchod s pánskými oděvy a nechal tentokrát Delona na fotografii bez pozdravu. Talisman zklamal. To poutní místo mých návratů z výprav za Dominikou. Za tím přeludem.

>>> zpět na Knihy <<<