Dřevěný nůž: Melancholické lístečky z podzimních stromů demokracie

V říjnu už vlaštovky odletěly na lepší a počasí se mění přes noc podle větru, který dělá vrásky na Vltavě, zřasí vodní hladinu a letí dál nad lesy. Ráno jsem vyšel ze vrátek od našeho domu, dal jsem se podle vody a až na konci vesnice jsem se vrátil na rozbitou okresní silnici, která se za poslední chalupou vytáčí do kopce. Smaltovaná cedule na domě s nápisem Místní lidová knihovna byla oprýskaná a držela už jenom na dvou šroubech. Otevřenými dveřmi jsem zahlédl dědouše Michálků, že už čeká uvnitř. Nebral to na lehkou váhu. To je POLITIKA, říkával starostlivým hlasem. Taky paní vedoucí z pošty už tam byla, a tak jsme byli všichni, předseda volební komise, místopředseda a zapisovatelka.

“Kroniku opatruješ?” zaskřehotal dědouš na pozdrav jako obvykle a já jsem kývnul, že jo. Volební arch se seznamem obyvatel oprávněných volit ležel na širokém stole, který jsme sem s dědoušem přinesli z hospody na návsi. Většina jmen v seznamu už byla zaškrtnutá, byli to ti, co přišli odvolit už v pátek. Věděli jsme, že v sobotu do čtrnácti hodin už jich moc nepřijde. Snad ještě několik rodin z okolních obcí a samot, snad se zastaví pár těch, co jezdí v sobotu nakupovat do hypermarketů kolem Budějovic nebo několik lidí, co dojíždějí za prací do Městce a v pátek to nestihli nebo se jim už nechtělo. A zbytek nepřijde vůbec, protože je jim jedno, kdo bude za jejich volební obvod zvolen do Senátu České republiky.

Dědoušovi to dělalo starost a sám ještě předešlý den večer obešel pár stavení ve vsi a agitoval v hospodě. Nutil k tomu i mě, ale já jsem odmítl. Jenže on se tím trápil, že už nebudeme příkladnou obcí, jako jsme vždycky bývali, že už Neměřice nebudou první, pokud volební účast bude tak nízká.

Dopoledne se vleklo pomalu, nechali jsme dveře otevřené dokořán, abychom viděli na silnici. Vítr mnul v prstech úzké lístky jeřábů, které rostly kolem asfaltky, čerstvý podzimní vzduch se srážel ve dveřích s mírně zatuchlým pachem knihovny.

Chvíli jsem rovnal knihy v policích a dopisoval evidenční čísla a dělal pořádek v kartotéce, málokdo ze vsi si už poslední dobou přišel něco vypůjčit, v létě jsem půjčoval knížky i turistům, kteří stanovali kolem řeky, a dětem z letního tábora, který stál pravidelně v červenci tři kilometry po proudu.

Dýchal jsem smutek podzimu a štiplavý kouř z komínů a ze zahrad. To tušení zimy a žízeň z úzkosti. Každou půl hodinu jsem chodil dlouze pít z vodovodního kohoutku na záchod, kde pod nohama vrzaly uvolněné kameninové dlaždice. Staré prasklé zrcadlo nad umyvadlem mi přelomilo obličej, v podélné prasklině byl letitý prach, voda mi kapala na kravatu. Zpředu z místnosti plné knih jsem slyšel dědouše kašlat.

Přišlo několik lidí s volebními lístky v obálkách, dědouš přísným pohledem za obroučkami brýlí kontroloval občanské průkazy, i když znal každého ze zdejších od narození a mnohdy znal od narození i jeho rodiče, případně i rodiče jeho rodičů, protože už mu bylo skoro osmdesát let. Měl šedé sako a odřenou mysliveckou kravatu zelenoneurčité barvy. Byl pečlivě oholený a řiďounké vlasy měl úhledně sčesané dozadu, mrkal poctivě očkama do papírů.

Okolo jedenácté jsem snědl jablko a pak jsem si sedl na židli za volební urnu, která stála na malém stolku uprostřed, červený a bílý státní znak zářil do dveří a byl vidět až z cesty. Na zdi nade mnou visel barevný obraz prezidenta republiky, který jsme s dědoušem čerstvě vyvěsili. Po straně za plentou byla dvě místa pro voliče. Pozoroval jsem, jak se z navlhlého stropu odlupuje omítka a malé kousíčky padají na volební arch a na pleš dědouše Michálků, který sledoval pořád dokola ten samý seznam lidí, kteří ještě  bydleli ve vsi, kteří tu zbyli po dokončení nedaleké přehrady a po zátopě poloviny vesnice.

A potom v jednom okamžiku těsně před polednem přišli do naší volební místnůstky tři lidé najednou, staří Navrátilovi a tlustý pan Chládek z bývalého mlejna od řeky. Zůstal jsem sedět vzadu za volební urnou a nechal jsem dědouše, aby si vychutnal ty tři další voliče a to legitimování a poučování, jak si mají správně počínat s volebními lístky. Pak manželé Navrátilovi zamířili za plentu, pan Chládek si vyšel ještě na chvíli před dveře knihovny s paní poštmistrovou a vtom se to stalo.

Uviděl jsem Táňu na poslední chvíli ve dveřích, trochu jsem se lekl, jak rychle se moje bývalá láska zjevila na prahu. V červeném svetru a tmavomodré minisukni jí to slušelo, dlouhé nohy v botách na masivních podpatcích se na pár vteřin zastavily na začátku místnosti.

“Čekala sem, že tu budeš,” řekla namísto pozdravu a trochu posměšně se na mě zadívala.

“Jak to?”

“Tys byl vždycky takovej...” zaváhala.

“Jakej?”

“... státotvornej.”

“Ty si blbá...”

Táňa se dál usmívala od ucha k uchu, ale nešla dál, jen se tak přemýšlivě dívala kolem.

“Deš volit?” zeptal jsem se, “ ještě tě nemám odškrtnutou.”

“Já du od autobusu a rovnou na chalupu. Na tyhle srandy mě nikdy neužilo,” řekla a pohodila hlavou směrem k volebnímu archu a k dědoušovi Michálků.

“Tak co sem lezeš,” řekl jsem mrzutě, “buďto nám něco hoď do urny, nebo běž.”

“Jenže já nic nemám, víš?” řekla Táňa a pomalu šla ke mě, “co bych ti tak do tý urny mohla hodit...”

Její mondénní chůze a luxusní hadříky mezi regály ohmataných knih, pronikavý parfém přerazil lehce plesnivý závan zdí místní lidové knihovny. Špalky podpatků klapaly ke mně a Táňa si pomalu oběma dlaněmi jela po stehnech nahoru až pod tu krátkou modrou sukni, která se jí po stranách trochu vykasala, našpulila namalované rty a přitom šla stále k urně a její ruce se teď posunovaly zase dolů zpod sukně a v jejích prstech jsem zahlédl bílou látku, ale víc už jsem neviděl, protože Táňa už stála přede mnou a od pasu dolů mi ji zakrývala volební urna na stolku. A ona s očima upřenýma na mě se pomalu předkláněla stále hlouběji, pak dvakrát klaply podpatky a já seděl na židličce jako přibitý, stačil jsem jenom tiše říct, “Táňo, neblázni... Víš, že mi stačí málo...”, ale to už stála Táňa před urnou se státním znakem zase vzpřímená a v prstech pravé ruky držela bílé spodní kalhotky, přesně nad otvorem v té bedně na hlasovací lístky. V té chvíli se v tichu ozvala slabá rána, dědoušovi upadly brýle na čtení, kleply o desku stolu, a on zíral na Táňu, chtěl něco říct, ale nevyšlo z něho nic, vypadal jako kapr na suchu s kulatýma žlutýma očima. Podíval jsem se zpátky na Táňu, vyskočil jsem ze židle, vyškubl jí ten bělostný kousek prádla z ruky a strčil ho do kapsy u saka, aby dědouš nic neviděl. Jenže ten už si odkašlal a zachraptěl, co že to má znamenat, vyděšeně se rozhlížel kolem, pan Chládek se zrovna vracel z venku a oba Navrátilovi šli s obálkami od plent. Táňa udělala tři kroky vzad, aby jim udělala místo, pak se zasmála a otočila se kolem dokola, až se jí krátká sukně v tom kole nadzvedla a pod ní zasvítily bílé kalhotky s barevnými puntíky. Pak se otočila zády a volným krokem topmodelky odkráčela pryč z volební místnosti. Výstup trval snad jen několik vteřin, klesl jsem zpátky na židli. Navrátilovi vhodili své lístky do volební urny. Také pan Chládek odhlasoval a odešel, paní poštmistrová ještě stála venku a kouřila a my jsme zůstali s dědoušem zase sami. Díval jsem se na něj, stál pořád na stejném místě, otáčel hlavou střídavě ke mně a ke dveřím.

“Co to bylo?” vyhrkl ještě s rozšířenýma očima.

Pokrčil jsem rameny a on se najednou sebral a vyběhl ven, zmizel mi za rohem knihovny a v místnosti stála ještě vůně Tánina parfému, jako důkaz toho, co se před okamžikem v těchto zdech odehrálo. Sáhl jsem do kapsy saka a nahmatal kousek jemné látky, další důkaz, že to byla pravda.

Ano, nebyl to přelud. Ale volební akt to také nebyl, to jsem musel dát dědoušovi za pravdu. Vrátil se zpátky a vyřítil se na mě, šermoval rukama, ustupoval jsem až ke stěně, dál už to nešlo. Dědouš mě vyslýchal krátkými a zmatenými otázkami.

“Co to mělo bejt?”

“Já nevím, pane Michálek...!”

“Co to udělala?”

“Já nevím, co udělala...”

“Kde to máš?”

“Co?”

“Máš to v kapse.”

“V kapse...?”

“Co to mělo znamenat, já to viděl...”

“Fakt nevim, co myslíte...”

“Co ste to provedli?” chraptěl dědouš Michálků a začal mě mlátit přes ramena mou koženou aktovkou, kterou sebral z podlahy, a potom po zádech, když jsem se otočil.

“Já sem nic neproved, nechte toho...”

“Taková ostuda,” přidušeně křičel dědouš.

“Já za to nemůžu, co udělala, já přece...”

Chytil jsem konečně dědouše za ruce a uklidňoval ho, dovedl jsem ho zpátky za stůl, sedl si ke svému archu, kde ještě tolik jmen nebylo odškrtnutých.

“Taková ostuda...”

“Pane Michálek, vždyť se nic nestalo, co blázníte...”

“Tolik lidí tu bylo a Navrátilů sou z Řepic, to se roznese a ...”

“Nikdo nic neviděl,” namítl jsem.

“Chtěl sem se zeptat Chládka, ale už byl pryč.”

“Na co ste se ho chtěl zeptat?”

“Jestli něco neviděl...”

 

 

Blížila se čtrnáctá hodina a už bylo jasné, že k nám do volební místnosti nikdo nepřijde. Zbývalo nám roztřídit těch několik stovek volebních lístků od nás a z okolních vsí, posčítat a zalepit do obálek. Postupovali jsme přesně podle metodiky, kterou měl dědouš nastudovanou do všech podrobností. Pak jsme všichni tři nasedli do auta a odvezli všechno na okres. Vrátili jsme se ještě včas, abychom stihli půlhodinu z druhého poločasu mistrovského utkání ve fotbale.

Na hřišti za strouhou postávaly hloučky diváků, přišly na poslední zápas v historii Neměřic, protože od příštího ročníku se třetí třída okresního přeboru měla hrát bez nás. Většina mladých kluků, kteří dokážou kopnout do míče, dojížděla k nám z okolních vesnic a dál už nechtěli hrát za tuhle polorozbouranou vesnici. Ale hlavní důvod byl ten, že za pár dní  měl zdejší soukromý rolník vytrhat ze země branky a oplotit si svůj pozemek, svoji louku, kterou konečně dostal zpátky v restitucích po převratu v devětaosmdesátém roce.

Stáli jsme s dědoušem za bránou hostí, kteří se k nám trmáceli autobusem z druhého konce okresu. Pod dřevěnou střechou maličké tribuny sedělo na lavicích několik lidí, ale většina postávala kolem bílých čar nebo za brankami. Vedle tribuny stál z každé strany jeden velký předvolební billboard, kandidáti do horní komory českého parlamentu jako by taky sledovali naše hochy v trenýrkách s kopačkami na nohou. Jeden billboard stál nalevo a druhý napravo od tribuny, přemýšlel jsem, jakou náhodou se kandidát za levicovou stranu ocitl na pravé straně a pravicový kandidát vlevo. Ale pak jsem si uvědomil, jak je to relativní, protože to platí, jen když stojím čelem proti tribuně. Kdybych na tribuně seděl, bylo by to obráceně, pravá by byla levá a zase naopak.

“Kolik to je?”, zeptal jsem se Valentové. Ženská jak hora, asi padesátiletá, stála se svým manželem vedle nás a pořád něco křičela na trávník, kde se hrálo.

“Nula nula”, řekla Valentová a zakřičela na hřiště, “tak jedem, kluci, jedéééém...”

Měla hlas jako hasičskou sirénu, pan Valenta se choval tiše, jenom přikyvoval manželce, která asi rozuměla kopané víc nebo ji bylo jen víc slyšet.

“Tak už se tím netrapte, pane Michálek,” řekl jsem dědoušovi, který přešlapoval vedle mě, stále myslel na ty slavné volby, které mu Táňa pokazila, celou cestu autem s hlasovacími lístky mi nadával, jako bych snad já si tam svlékal před volební urnou spodní prádlo.

“Musíme za ním zajít. Eště dneska,” řekl dědouš, který z posledního fotbalu ve vsi neměl vůbec nic, protože myslel na to, co se v poledne přihodilo.

“Za kým bysme měli jít?” zeptal jsem se.

“Za kým! Přece zajet do Řepic za Navrátilovejma a pak do mlejna za Chládkem.”

“A proč, proboha?”

“Proč? Ty se ptáš? Nevíš, jakej si udělal průšvih? Vždyť to je hanobení republiky a maření voleb, na to sou paragrafy...”

“Já sem přece nic neudělal...” rozhodil jsem bezmocně rukama a musel jsem se smát.

“Aspoň se tomu nesměj,” napomenul mě dědouš zlostně, „a nekřič...“ sám ztišil hlas.

“Vždyť já nic neudělal, pane Michálek”, šeptal jsem, “já přece nemůžu za to, že tam Táňa přišla, já ji nezval, nemám s ní už dávno nic společnýho...”

“Ale mlč. Víš, co to může bejt za ostudu, až se to dozví všude kolem? Z toho může bejt velká šlamastika. My sme převzali tuhle  zodpovědnost za volby za všechny vsi okolo a to je čest, velká čest, vždycky sme byli první, lepší než  ty kolem, a to je POLITIKA, rozumíš, to všechno je POLITIKA...”

“Góóól...”, zařvala Valentová, trhli jsme sebou oba dva, protože jsme zrovna nesledovali, co se děje na trávníku. “Góóól...”, zašumělo lehce kolem. Vyhrávali jsme jedna nula.

“To je tragédie, ten Honza, proč ho pořád staví?” křičela Valentová na adresu obránce s číslem 2 na zádech, “a ten kluk Nováků, podívej se na něj, lítá tam jako kobilí tele”, ulevovala si Valentová, v dlouhém koženém kabátě a s odbarvenou naondulovanou hlavou. “Ať ho v tom útoku už konečně vystřídá a dá tam Káju...”

“A co jim chcete jako říkat, pane Michálek?” zeptal jsem se dědouše, “na co se jich budem ptát?”

“Musíme nějak opatrně zjistit, jestli něco viděli a promluvit s nima, aby to nikde nevykládali...”

“Já nikam nejdu,” řekl jsem okamžitě.

“Pojedeš. Odvezeš mě za Navrátilovejma a pudeš se mnou”, trval na svém dědouš, „jak se tam dostanu, na kole? Nebo mě necháš jít pěšky? Dědka starýho…?“

Už jsem dál neodmlouval a díval se na kopanou. Náš trenér vystřídal a Valentová byla ráda, “Kájo, di do toho!” křičela na nového útočníka.

“Proč tam nechal toho Mirdu tak dlouho, vždyť zkazil, co moh... kdyby hrál Kája od začátku...” stěžovala si Valentová dědoušovi.

“A kterej je ten Mirda?” zeptal se jí dědouš, který se polekal, jak na něho vybafla, “ta osmička?”

“Mirda, ten tam právě už není, pane Michálek, toho vystřídali.”

“To je škoda...” řekl slabě dědouš.

“Ale to je právě dobře, vždyť je to nemehlo! Pane Michálek, vy ste úplně mimo…”

“Proč ste nepřišla volit?”, zeptal jsem se jí, abych se trochu zastal dědouše.

“Pche, kdo by to volil...” řekla pohrdavě a hodila hlavou směrem ke dvěma obřím portrétům na billboardech.

Do konce zápasu už zbývalo jen pár minut, stáli jsme s dědoušem na trávě za brankou oblečení v sakách a kravatách a viděli jsme, jak Kája z deseti metrů netrefil branku a Valentová se chytala za hlavu.

“Už sem viděla hodně, koně zvracet, hada klečet, ale tohle se hned tak nevidí...” křičela na trávník a zapálila si další cigaretu.

Rozhlížel jsem se kolem, jestli neuvidím někde stát Táňu, přál jsem si spíš, aby tam nebyla, protože by to rozdráždilo dědouše, se kterým už tak nebylo k vydržení. Doufal jsem, že si to s tím objížděním voličů rozmyslí, a tak jsem mlčel a čekal, až zápas skončí. Všiml jsem si, že přece jen nejsme s dědoušem jediní s kravatami kolem krku, ti dva pánové na barevných billboardech měli taky obleky a z očí jim svítila nějaká ta POLITIKA, opakoval jsem si to oblíbené dědoušovo slovo, v duchu jsem ho přemílal v ústech a obracel na jazyku, POLITIKA, P-O-L-I-T-I-K-A, znělo mi to tak nějak slaně, jako třeba slovo PLATIT nebo PLATBA, jako bych v puse z toho slova měl slanou chuť a vůni, jako když se čichne k bankovce, ohmatané a odřené, prosolené potem stovek lidských prstů a dlaní.

Řezavý zvuk soudcovské píšťalky mě vytrhl ze zadumání, Táňu jsem nikde nezahlédnul, šli jsme s dědoušem pomalu k autu a u silnice jsme potkali starého pana Sklenáře z pily.

“Tak co, jak to dopadlo?” ptal se nás.

“Jedna nula” řekl jsem.

“Ale to já vím, já se taky díval. Myslim, jak dopadly ty volby…?”

 

 

Domů do vsi jsme se vraceli už za tmy, u Navrátilových v obýváku jsme seděli asi dvě hodiny, dědouš se takticky a opatrně vyptával na volby, jak se jim líbila volební místnost a tak, Navrátilů neviděli nic z toho, co se v poledne stalo, nebo to aspoň nechtěli dát najevo. A tak se dědouš nakonec přece jenom uklidnil, zlepšila se mu nálada, jenže cestou zpátky v autě ho to zase popadlo.

Projížděli jsme lesem a asfalt byl vlhký říjnovým večerem, zapnul jsem v autě topení a modlil jsem se, ať už jsme doma, abych už mohl dědouše vysadit u jeho stavení a mít pokoj.

Brumlal si nejdřív potichu vedle mě na sedačce, jen tak pro sebe, a pak začal nahlas.

“Tak sem ti věřil, Pavle, myslel sem, že si rozumnej, odmala tě znám, svěřil sem ti kroniku obce jako svýmu následníkovi! Víš, co to znamená? Kronika obce! A ty uděláš tohle... Taková ostuda pro celou obec, já abych to za tebe urovnával...”

Chtělo se mi smát, ale ovládl jsem se, už jsem se nesnažil dědoušovi vysvětlovat, že za nic nemůžu a že jsem nic neudělal, stejně by to nemělo smysl. Sjížděli jsme po silnici do údolí Vltavy a Neměřic, vesnice z poloviny zaplavené Vltavou. Svítila několika okny a červenými střechami s parabolickými anténami a nabílenými zdmi.

“Zejtra zajdeme ještě za Chládkem,” řekl mi na rozloučenou dědouš, když jsem zastavil před jeho domkem. “A opatruj kroniku...”

 

 

V neděli dopoledne cvakla klika u branky v zahradě, zvedl jsem hlavu od stolu a zahlédl v okně na okamžik Táňu, její hlava se mihla mezi stromy a zmizela ve verandě. Za okamžik se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Táňa vešla a já jsem měl před sebou na stole zrovna otevřenou kroniku obce, do které posledních čtyřicet let psal dědouš Michálků. Můj zatím první zápis byl dva týdny starý, jeden odstaveček o úmrtí v čísle popisném devět. Tyhle zápisy byly čím dál častější, kdybych chtěl najít nějaký záznam o narození v obci, musel bych listovat o hodně stránek nazpátek. Právě jsem začal stylizovat zápis o volbách do Senátu.

“Ahoj, národní buditeli,” řekla Táňa, když se mi podívala přes rameno.

“Ahoj. Přišla sis pro kalhotky?” zeptal jsem se rovnou.

“Jestli chceš, tak si je nech. Jako fetiš, třeba...” zasmála se Táňa a natáhla se na pohovku u stěny. Jako doma, pomyslel jsem si. Vstal jsem od stolu.

“Děkuju,” řekl jsem, a hodil na ni celé sako, které jsem vzal z opěradla židle, “sou v levý kapse.”

“Byl to docela dobrej fór, ne?” zeptala se zvesela.

“Hmmm...”

“No počkej, sám si říkal, že musim něco hodit do urny a já u sebe opravdu nic jinýho neměla. Napadlo mě to v tý chvíli...”

“Nekecej.”

“Já nekecám...”

“Mělas to vymyšlený dopředu.”

“Neblázni... Proč bych to dělala?”

“Všimnul sem si, žes měla na sobě ještě jedny kalhotky, když sem měl tyhle už v kapse...”

“Pavlíku, ty sis nevšimnul, že sem měla silonky? Někdy to tak prostě nosíme, ještě jedny navrch, aby ty punčochy nelezly, víš?”

“No dobře.”

“Ty si uraženej?”

“Kdybych tě neznal, tak možná... Akorát dědouš z toho byl dost vyšitej.”

Táňa se smála a vleže její smích hluboce rezonoval, zaklapnul jsem starou kroniku, sedl jsem si obráceně na židli, abych na Táňu viděl, položil jsem si lokty na opěradlo a hlavu na hřbet dlaně.

“Proč si vlastně nepřišla volit?”

“Volit? Vždyť je to k ničemu. Na co je dobrej, ten senát? To mi vysvětli.”

“Senát je druhá komora parlamentu, je to taková pojistka demokracie, rada starších, která...“

“To sem si v novinách přečetla taky. Mně osobně úplně stačí jeden parlament a jedny volby. Stejně si v tomhle státě dělají všichni, co chtěj.”

“Takže si přijela vyvětrat barák nebo otrhat jablka?”

“Ani jedno ani druhý, Pavlíku. Dneska je důležitej den,“ řekla táňa významně. „Odpoledne přijede kupec. Je ochotnej zaplatit za tu chalupu hromadu prachů a já prachy teď nutně potřebuju. Ale nejdřív si to chce ten člověk pořádně prohlídnout. Nebudu už na nic čekat. Jestli se mu to bude líbit, odstěhuju si poslední skříň s hadrama, co tam ještě zbyla, a střelím to i se zahradou.”

“Kdyby byli tvoje babička a děda živi, tak...”

“Tak by to bylo pořád jejich a já bych to nemohla prodat, to je snad jasný, ne? A nezačínej zase s těma prokurátorskejma kecama, víš, že to nesnáším. V tomhle se my dva prostě neshodneme. Ty si jednou takovej typ, zapadlej vlastenec, písmák, jako z Jiráska. Já zase chci žít ve městě, potřebuju byt a nemám na něj peníze. Připadá mi to jasný jak facka, nevím, proč bych tu měla dál zůstávat.”

“Potřebuješ byt, jo? To už tě ten tvůj taxikář vyhodil?”

“Do toho ti nic není”, řekla Táňa, složila si ten kousek prádla jako kapesník a strčila ho do kapsy u starých džínových kalhot, které měla na sobě.

“Dědouš mi kvůli tobě nadává, dělá jak blázen. Jako kdybych spáchal vlastizradu.”

Snad jsem ho přivolal těmi slovy, někdo zaťukal na okno a když jsem vyšel na verandu, dědouš Michálků stál na schodech v zeleném svetru a mysliveckém kloboučku.

“Deme za Chládkem, Pavle, pojď.”

“Nikam nejdu. Co pořád blázníte?”

“Musíme s ním promluvit, nenápadně, vyptat se ho a tak. Víš, že to všechno může večer vyžvanit v hospodě...”

“Já fakt nikam nejdu, pane Michálek, mě stačil ten trapas včera u Navrátilů... Nejdu.”

Dědouš chvíli zaraženě stál.

“To se nenechá nic dělat. Zajdu tam sám...” řekl pevně.

“Jak chcete,” řekl jsem rezignovaně.

Dědouš si sedl na schody a škrábal se na bradě. Sedl jsem si k němu a koukali jsme do dřevěných dveří, dědouš nahlas přemítal o tom všem a já věděl, že to musím chvíli vydržet, že on pak odejde a dá mi pokoj. Prozíval jsem čtvrt hodiny a dědouš se nakonec zvedl a odkráčel směrem k řece, ke mlejnu, který už dávno neměl kolo a náhon byl léta bez vody a zasypaný.

Vrátil jsem se zpátky do pokoje, Táňa ležela na břiše opřená o levý loket a pravou rukou něco psala do otevřené kroniky před sebou, vyhrnutý svetřík jí odhaloval kus opálených zad.

“To nemyslíš vážně,” vrhnul jsem se k ní a vytrhl jí z ruky propisku, “co tam čmáráš!?”

Táňa bleskově zavřela starou vázanou knihu a strčila si ji rychle pod sebe.

“Nic tam nečmárám,” protáhla naivním hláskem, “dopsala sem ti ten zápis o volbách.”

“To snad ne! Dej to sem!”

“Neboj se, já měla ve škole ze slohu vždycky jedničku...”

“Di do háje. Ty přijdeš a uděláš vždycky ňákej zmatek.”

“Máš pravdu. To už mi říkal i šéf v minulým zaměstnání. Kde se objevíte, slečno, tam je vždycky nějaký vzrušení...” napodobovala Táňa mužský hlas.

“Mě trefí. Ukaž, cos tam napsala?”

“Neukážu. Podívej se na to, až odejdu.”

“Dej to sem!”

“Ne.”

“Dělej!”

Táňa ležela na břiše a pravou rukou se držela okraje pohovky. Chvíli jsem s ní zápasil a nakonec jsem ji násilím pootočil na levý bok, kronika ležela na dece. Vzal jsem ji, ve stoje jsem zadýchaný nervózně nalistoval poslední popsanou stránku. Pod mými dvěma úvodními řádky o volbách v naší obci přibylo šest řádek úhledného ženského rukopisu. Stručně a výstižně v nich stálo to, co se odehrálo před volební urnou předešlého poledne, iniciály T.H. místo podpisu.

Dosedl jsem na pohovku vedle Táni, zaklapl knihu a vší silou jsem ji s ní praštil přes zadek narvaný v těsných džínách. Zakňučela bolestí, ale přitom jí otřásal tichý smích. Pak mě jen mlčky pozorovala a usmívala se úplně stejně, jako ve volební místnosti, když šla pomalu ke mně s dlaněmi na stehnech. Mnul jsem si chvíli čelo a oči v prstech a pak jsem jenom zakroutil hlavou:

“Ty fakt nejsi normální. Víš, cos udělala?”

“Zápis,” řekla provokativně.

“Dědouš mě zabije, až to uvidí. Zprznilas mu kroniku.”

“Tak to vytrhni, no, když se ti to nelíbí...”

“Hmmm... Jestli sis nevšimla, tak ten list je popsanej i z druhý strany, ještě od dědouše Michálků. A stránky sou očíslovaný až do konce, to se nedá vytrhnout. S tím už se nedá dělat  vůbec nic...” řekl jsem zoufale.

“Tak to tam nech. Nakonec je to pravda, co je tam napsáno, ne? A v kronikách má bejt pravda.”

“Ta kronika je psaná od roku devatenáct set třicet, já sem čtvrtej kronikář...”

“Vy s tím naděláte, vy dva patrioti. Tahle ves už to má stejně spočítaný, půlka je zatopená, druhá půlka skoro vystěhovaná, stavební uzávěra kvůli vodě na vždycky. Zbude tu pár rekreačních chalup a hotovo. Amen. S tim se budete muset smířit,” řekla Táňa prorocky.

“Ach jo...Co mám teď dělat? Dědouš na tý kronice hrozně visí. Tuhle mi přines takovou brožurku, JAK SI TŘÍBIT RUKOPIS se to jmenuje. Je to ještě z první republiky, prej abych nedělal ostudu tím svým mazopisem...”

“Nevzdychej a pojď se projít,“ plácla mě lehce do zad,“nebo v týhle barabizně shniješ zaživa...”

 

 

Nad kapličkou za vsí jsme se dali do kopce k lesu, na pěšině bylo mazlavé bláto a nohy mě trochu studily v teniskách. Míjeli jsme šípky a trnkové keře. Zase ten stesk odcházejícího slunce a moje žízeň. U opuštěné hájenky jsme překročili polorozpadlý plot a Táňa mi pumpovala ze zrezivělé staré pumpy obrostlé mechem vodu do dlaní, abych se mohl napít. Šli jsme lesem, dýchal na nás zimou a bylo to jako vždycky, když jsme bývali spolu, ona mluvila a já mlčel skoro celou cestu.

“Měl bys odsud taky zmizet, co nejdřív, nebo ti tady z toho ještě rupne v kouli,” řekla Táňa, když jsme se obloukem vraceli do vesnice druhou stranou, než jsme vyšli.

“To právě nechci,” odpověděl jsem.

“S tebou je to o ničem. Já sem se víc než rok snažila dostat tě z tý tvý letargie, ale dokud budeš tady, tak to nebude jiný. Si tady zahrabanej, jediná tvoje kratochvíle je, že se staráš o knihovnu a o kroniku a že jim tu děláš vola a staráš se o všechno, do čeho se nikomu nechce. Nezasloužej si to, pochop, je jim to všem jedno...”

“Tak to není...”

“Ale je. Co tě tady drží? Tvoje láska Libuše Engelmanová se odstěhovala před třema rokama, když jí novej majitel vyhodil z hospody, co by tu taky dělala, ten její klenot by se tu akorát upil. Všichni mladý sou někde ve městě, tady to vymírá a vymře, to musíš vědět líp než já. Schválně, jakej je věkovej průměr obce, kronikáři? To přece musíš mít spočítaný.”

“To jo,” kývnul jsem.

“Tak kolik, schválně?”

“Zhruba padesát osm let.”

“Tak vidíš. A to je včetně mejch pětadvaceti, protože sem tu pořád hlášená. ”

“Zhoršíš nám průměr, až prodáš chalupu a odejdeš.”

“Aspoň budeš mít co zapsat do kroniky, ty Ef El Věku…”

Sešli jsme z pěšiny od lesa na silnici, už od zatáčky jsme viděli bílou škodovku zaparkovanou před otlučeným kostelíkem svatého Pavla, farář přijížděl vždycky v neděli v jednu hodinu z Nového Městce, scházelo se tu na bohoslužbu kolem dvaceti lidí z Neměřic a z okolních vsí.

Před domkem, kde sídlil poštovní úřad, se Táňa zastavila u řady ozdobných listnatých stromů. Zvláštní široké lupeny hořely barvami podzimu, žlutá, okrová, hnědá, ani jsem si nevzpomínal, kdo a kdy sem vlastně tyhle stromy s kulatými korunami vysadil, jak se jmenují, cizokrajní vetřelci mezi obyčejnými jeřáby a lípami. Jedna větev byla čerstvě odlomená, visela jen na kousku lesklé, ještě živé kůry. Táňa ji odtrhla od kmene, držela tu haluz jako pochodeň v syrovém říjnovém povětří. Nezvykle zjihle se na mě usmála.

“Ta je krásná. Dám si ji doma do vody. Chvíli vydrží, než uschne a opadá.”

Blížili jsme se po silnici ke kostelu, hlouček babiček a různých sousedů se po mši pomalu rozcházel, zpozorovali nás, jak jsme k nim přicházeli.

“Měli bysme jim říct, že ta větev už byla ulomená,” řekl jsem, “aby si nemysleli, že sme takovou krásnou větev schválně ulomili...”

“Proč bys jim to říkal? Ať si myslí, co chtěj...” řekla Táňa.

“Ale takhle to bude vypadat, že ...”

“Co je mi potom, jak to bude vypadat!” utrhla se na mě Táňa, “my sme tu větev neulomili, ne? Kašli na to, jak co bude vypadat...”

“No jo, jenže...”

“Tak dobře, tak já k nim přijdu a řeknu, dobrý den ve spolek, promiňte mi, že sem se vůbec narodila... Takhle, jo?”

Neřekl jsem už nic, prošli jsme kolem nich a pozdravili a když jsme je měli v zádech, cítil jsem jejich pohledy.

“Tohle mě na tobě vždycky rozčilovalo,” pokračovala naštvaně Táňa, “jak ty se snažíš s nikým si to nerozházet, na každýho bejt hodnej... Ty si byl celej život hodnej, viď?”

Zasmál jsem se a Táňa nade mnou odevzdaně mávla rukou.

“Divím se,” řekl jsem, “že se se mnou vůbec bavíš, když sem takovej nemožnej vůl...”

“Protože mě štve, jak si neschopnej se sebou něco udělat. Všemu podlehneš, každýmu se podřídíš. Svět stojí za hovno, je prostě špatnej, buď se necháš převálcovat, nebo se nějak bráníš...”

“To je právě to, co nechci říkat,” namítl jsem chabě.

“Co nechceš říkat?”

“Že je svět špatnej a zlej. Protože to cítím jako svoji slabost, když to říkám, slabost, že nemám sílu vidět to jinak, věřit, že to tak není nebo že se to změní. Takže si za to všechno můžu sám, když to takhle vnímám, je to můj nedostatek...”

“Za co můžeš sám? Za to, co udělá někdo jinej, jaký sou ostatní lidi? Za to přece nemůžeš.”

“Když nezačneš u sebe, tak za to vždycky trochu můžeš, co zavinili druhý...”

“Už radši nic neříkej, nebo se nad tebou rozbrečím...” řekla Táňa odevzdaným hlasem.

Došli jsme ke stavení, které Táňa zdědila a kde dřív i bydlela.

“Pamatuješ, jak sme spolu natírali ten plot?” usmála se a dívala se na dřevěný laťkový plůtek, bílá barva už byla trochu zašlá, “před těma třema rokama si ještě nebyl takhle beznadějnej případ...”

“Nech toho, Táňo, už si to dneska probrala dost důkladně...”

“Tak se zatím měj, Pavle, a než tady úplně obrosteš mechem, tak si to ještě rozmysli, s chalupou a tak. Jestli chceš, seženu ti kupce,” zamrkala na mě.

“Díky...”

 

Kolem druhé odpoledne mi na okno zabušil dědouš svou hůlkou, otevřel jsem a vyklonil se na dvorek.

“Tak je to v pořádku,” hlásil mi spokojeně, „máš štěstí, ani Chládek včera nic neviděl. Čest naší vesnice je zachráněná...”

“To sem rád,” řekl jsem slabým hlasem, jako bych přiznával vinu.

“Kroniku opatruješ?” zeptal se dědouš.

“Jo...”

“Po neděli se zastavím a uděláme spolu zápis o volbách.”

“Zvládnu to sám, pane Michálek...”

“Ne, ne, ne, to je moc důležitá věc, tohle. Napíšeš to nejdřív nanečisto na papír, já si to přečtu a pak to přepíšeš...”

Trnul jsem, jestli nebude chtít dědouš kroniku vidět hned, ale zasalutoval po vojensku a odcházel v mysliveckém kloboučku po silnici k návsi, nevěděl nic o tom, že Táňa svým zápisem do kroniky zničila celé jeho diplomatické úsilí posledních dvou dnů… Dýchal jsem oknem vůni stromů ze zahrady a studené řeky.

K večeru šel od Vltavy chlad a do mého pokoje vstoupily stíny a já místo světla zapnul televizi, běžel mimořádný zpravodajský program k výsledkům historicky prvních voleb do Senátu České republiky. Na obrazovce se střídala čísla a jména a objevily se tam mezi jinými i fotografie obou kandidátů, kteří včera z billboardů sledovali poslední fotbalové utkání třetí třídy okresního přeboru v Neměřicích. Ani jeden z oněch kandidátů nezískal v prvním kole podle předběžných výsledků nadpoloviční většinu hlasů, a to pro náš volební obvod znamenalo, že za čtrnáct dnů se bude konat  druhé kolo. Druhé kolo voleb v tom melancholickém volebním měsíci říjnu roku tisíc devět set devadesát šest.

>>> zpět na Knihy <<<