Plachetnice na vinětáchí

Ukázka

Uvědomila si, že jí poslední dobou dělá dobře, když se věci opakují známým způsobem. Jen tušila, že to není úplně v pořádku. Pro čerstvost ducha. Pro pocit jedinečnosti z každé chvíle, z každého dne. Stevardka ve stejné vínově červené uniformě přinesla balenou vodu, stejné noviny a opět jí nabídla sluchátka. Marie si je vzala, tentokrát proto, aby nemusela poslouchat upovídanou paní sedící vedle ní. Čilá důchodkyně sice nejede až do Vídně, vystoupí v Brně, ale i tak jí čtvrthodina bodré konverzace o ničem úplně stačila. A navíc se ta paní začínala vyptávat. Mluvit o svém soukromí? Stěsnaná na sedadle, odkud není úniku… Marie rychle mačkala tlačítka, vybrala si film a nasadila sluchátka. Po chvíli trochu stáhla hlasitost, a nakonec ztlumila zvuk úplně, protože ji rozbolela hlava. Zavřela oči. Tohle domácí video z loňského prosince si za očními víčky přehrávala docela ráda. Bylo vtipné. Zatím tu scénku vyprávěla jenom Katce. Ale Milana Koutského, filmového teoretika, by takový krátký hraný film určitě pobavil. Má jen tři postavy. Klasický trojúhelník. Tuctové divadlo lidské komedie. Manžel, manželka a milenka. Filmováno trochu roztřesenou kamerou z ruky, takže obraz jako skutečný život.

Zoufalá manželka si ráno kupuje croissant v pekárně. Při placení zjistí, že nemá kovové drobné, a spolu s bankovkou nechtěně vytáhne i vizitku. Obrací ji v prstech, je to navštívenka rozvodové advokátky. Nosí ji v peněžence od nedávné první schůzky. Seděli s manželem v pohodlných křeslech v její kanceláři a Mgr. Denisa Králová ťukala do počítače koncept dohody o majetkovém vypořádání. Manželka teď stojí na ulici, v ruce vizitku. Přednášku má až odpoledne. Nahlas se zasměje. Ten nápad je dílem okamžiku. Manželka si chvíli musí sednout na lavičku, i když je sychravý začátek prosince. Chvíli tu představu vydýchává a promýšlí. Bude to dost riskantní podnik. I když manžel tvrdí, že milence nikdy manželčinu fotku neukazoval, je dost možné, že milenka už byla zvědavá, jaký kalibr proti ní stojí, a zkoušela si manželku hledat na internetu, na webu univerzity nebo jinde. Ale za pokus to stojí. Manželka se odhodlaně zvedne a zamíří k tramvaji, která jede opačným směrem, než je fakulta. Drží se tyče, dívá se z okna, tramvaj stoupá do kopce. Manžel už skoro půl roku bydlí jinde, ale manželka bezpečně ví, že odjel na služební cestu, kde bude až do konce týdne. Pokud jeho mladá asistentka, která mu už nějaký čas asistuje mimo jiné taky v posteli, neodcestovala s ním, musí ji zastihnout v realitní kanceláři. V přízemí na recepci neváhá, ohlásí se jako Králová. Výborně, ačkoli nemá s ředitelem domluvenou schůzku, jeho asistentka ji prý přijme. Jede výtahem do druhého patra. Mladá žena už stojí s úsměvem ve dveřích. Chvíle napětí, manželka cítí stisk její jemné dlaně. Slečna evidentně nemá tušení, kdo před ní stojí. Manželce se ulevilo. Manželovu kancelář za zavřenými dveřmi zná, ale v téhle místnosti bývaly dřív jen šanony v policích a malý konferenční stolek se židlemi. Teď je tu psací stůl s telefonem, počítač, hezké obrazy na stěnách. Nové pracovní místo. Manželka se rozhlíží a sama je překvapená, že velké emoce se nedostavují. Nechá si uvařit kávu a přitom sleduje tu mladou ženu téměř nezúčastněně. Je pružná, plná energie. Černá sukně ke kolenům, tmavé punčochy se vzorem, modrá halenka. Přináší stříbřitý tácek s bílým šálkem a sklenicí vody. Usednou proti sobě u nízkého skleněného stolku. Slečna má hezkou tvář, líčením zvýrazněné hnědé oči, vlnité kaštanové vlasy k ramenům. Štíhlé prsty levé ruky spočívají na bílé stránce poznámkového bloku, v pravé ruce drží propisku s logem realitní kanceláře. Nehty nalakované na tmavě červeno. Manželka jí přes stůl podává vizitku.

„Zastupuji jednu klientku ze Spojených států, která tu vede pobočku středně velké firmy.“
Asistentka manželku oslovuje podle titulu na vizitce „paní magistro“ a dělá si poznámky do bloku. Pleť na tvářích svěží, vypjatá, zdravá svým mládím. V lalůčku pravého ucha, za které si automaticky odhrnuje vlasy, má drobnou zlatou náušnici. Na prostředníčku levé ruky navlečený jemný tenký prstýnek, také zlatý.

„Jednalo by se tedy o pronájem?“
„Ano, dlouhodobý pronájem bytu v centru Prahy.“
„Máte představu o výměře?“
„Měl by to být reprezentativní byt, pokud možno se zajímavým výhledem, prostorný, řekněme tak kolem sta metrů.“
Opravdu žádné stopy únavy ve tváři. Jen uprostřed čela jedna krátká, roztomilá vráska, když se soustředí na psaní. Krásných šestadvacet let, moderní kancelář, slibný začátek kariéry.
„Mohu si poznamenat jméno vaší klientky?“
Manželka zaváhá.
„Jen pokud je to možné, samozřejmě,“ dodává asistentka.
„Jmenuje se Zelda Fitzgerald, je z New Yorku.“
Manželka sleduje, jak si asistentka to jméno bez zaváhání zapsala.
„Ale prosím, zatím to berte jako důvěrnou informaci a první komunikace půjde přese mě.“
„Jistě, paní magistro. Ještě se zeptám, jak moc to spěchá?“
„Ideální by bylo nastěhování na začátku příštího roku.“
„To je opravdu dost narychlo, já to předám panu řediteli hned v pondělí, až se vrátí. Ale už dnes a zítra vám mohu poslat první nabídky.“
„Výborně. Prosím na mail, co je na mé vizitce. Můžete samozřejmě i kdykoli zavolat.“

Marie se v sedačce autobusu potichu rozesmála, až ji škubalo v ramenou. Vzápětí otevřela oči, krajina Vysočiny za oknem byla popelavě šedá. Mráz ji zchladil do nehybnosti. Marii zmrzl i úsměv, vnímala v té tiché strnulosti krajiny uvězněný smutek, možná ale spíš trpělivé vyčkávání a polospánek. Omrzlá pole převrácená orbou, průsvitné sady bez listí, pusté zahrádky před domy. Nový sníh už více než týden nepřipadal, silnice byla černá. Sundala si sluchátka a napadlo ji, že cesta odněkud někam je dobrý způsob, jak zužitkovat osamělost a smutek. Paní vedle se zajímala, jestli ta veselohra, které se Marie smála, je vážně tak dobrá. Marie přikývla, ale zbytek si pustila, až když její spolucestující vystoupila.
Manžel telefonuje a jeho hlas je hodně rozčilený.

„To se ti opravdu povedlo, gratuluju!“
„O čem to mluvíš?“
„O čem asi, Zeldo Fitzgeraldová…“
„Nevím, co myslíš.“
„Jasně, ty nevíš. Volala mi nasraná Králová!“
„Kdo?“
„Nech toho, prosím tě. Advokátka Králová. Setřela mě jak malýho kluka. Co si to dovoluju zneužívat její telefonní číslo a e-mail. Ať jí z realitky okamžitě přestaneme posílat nabídky nemovitostí a volat jí.“
Manželka na druhém konci Prahy do telefonu mlčí.
„Proč jsi to udělala?“
„Chtěla jsem si ji prohlídnout.“
Manželův unavený, rezignovaný vzdech v telefonu a krátká pauza.
„Pozejtří máme s advokátkou další schůzku. Počítáš s tím?“
„Počítám,“ ozve se manželka. „Ve tři hodiny.“
„Budu si před ní připadat jako pitomec.“
„No, moc bystrá ta tvoje asistentka zrovna není.“
„To jsem čekal. Každej, kdo nezná všechny spisovatele, je u tebe ignorant, že?“
„Spíš myslím to, že si mě neprolustrovala na netu, komu vlastně odloudila muže…“

Marie raději ten film rozbíhající se nezadržitelně do manželské hádky zastavila. To by byla takzvaná přetažená pointa. Místo na vedlejším sedadle už zůstalo volné až do Vídně. Otočila hlavu zase k oknu.

V zimě krajina nemá tolik příběhů. Mráz znehybní proud vody, zpomalí přírodu. Kraj se zdá být prázdný. Jakési potlačení syžetu. Žádný pohyb, dvorky kolem domů jsou bez lidí. Před Mikulovem se do polí zařezává prašná cesta, po ní kráčela žena v jasně červené prošívané bundě a tlačila kočárek, taky červený. Byl to okamžik, Marie dál měla za víčky ten moment, osamělá postava v krajině, před ní se vine cesta, volný prostor plný nasyceného šedobílého světla.

Nakonec Marie přece jen usnula a vzbudil ji zvuk mobilního telefonu. Když otevřela oči, stáli v koloně na příjezdovém tahu před Vídní. Odepsala dceři na zprávu. Za sklem autobusu panoráma předměstí. Pozvolna se rozpouštělo, jak do něho vjížděli, rozespalý pohled měla zamžený. Náhle byli obestoupeni budovami a dlouhými halami a komíny, svodidla uhýbala a vedla je do centra.

Ruch velkoměsta byl v tu chvíli osvěžující, příjemně rozptyloval pozornost a odváděl Marii od myšlenek, dávno zacyklených během dlouhé cesty a strnulých jako ona sama po téměř pětihodinovém sezení v autobuse. Hledala očima, pak se usmála a zamávala. Lenčina tvář. Po celý ten vídeňský víkend měla Marie vidět střídavě dospělou ženu a dítě. Na první pohled se jí dcera zdála o něco dospělejší, než když ji viděla o Vánocích v Praze. Teď Lenka čekala na autobusovém terminálu, v dlouhém kabátu a zabalená do šály, opatrně se usmívala, ale výraz měla spíš zasmušilý. Ale zasmušilost přece není dospělost.

„Proč jsi vlastně nepřijela tím novým velkým autem, mami?“
„Jsou na něm pořád letní gumy,“ usmála se Marie omluvně.

Ve vegetariánském bistru u polévky na zahřátí byla Lenčina tvář dospělá. Dokonce i pár vrásek na čele, když se starostí v hlase mluvila o závěrečných zkouškách na vídeňské univerzitě, které ji čekají, nebo když se ptala na babičku s dědou. Ale starost v dceřiných očích, když se jejich pohledy setkaly, ta se týkala matky, to Marie jasně vnímala. Srkaly horkou polévku a Marie najednou nevěděla, jak začít. Celou cestu z Prahy si představovala, že si budou povídat jako kamarádky. Teď zapochybovala, jestli to půjde.

„Jsou na tom špatně oba. Děda se srdcem a babička, vždyť víš. Dělá, jako by nevěděla, že má cukrovku, a k tomu teď ty ledviny.“
„Sejdeme se tam o nějakém víkendu,“ přikývla Lenka.
„Jen přijeď, Leni. Budou tam i sestřenky…“
O kus dál, v kavárně u náměstí Stephansplatz, měla Lenka tvář dítěte. Umíněné holky, jakou občas bývala, když jí bylo deset nebo dvanáct. Seděly naproti sobě s trochou napětí, míchaly lžičkou kávu, na jejíž hladinu barman vykouzlil obrys listu.
„Lenko, mohla bys tátovi začít zase brát telefon?“

Dcera se na matku podívala od šálku s kávou, Marii se skoro chtělo vyprsknout smíchy. Ta trucovitá tvářička, přesně jako kdysi, když se jí nechtělo jít večer spát nebo na hodinu klavíru.

„Mami, netvař se, že jsi v pohodě a že je všechno jako dřív.“
„Nic není jako dřív, Leni. Samozřejmě. Ale tímhle mi zrovna moc nepomůžeš.“
Lenka se zase zamračila do kavárenského stolku.
„Někoho znáš celej život, máš ho ráda, a najednou je z něj někdo jinej…“
„Lenko, to se lidem stává, že se rozcházejí, copak jsi malá?“
„To jsou kecy, mami, tohle…“

U vedlejšího stolku seděl prošedivělý muž kolem pětačtyřiceti, pečlivě upravené strniště na tvářích a na bradě, v bílé košili, černém saku a džínách. Vídeňská elegance. Se svou malou dcerou, která právě zabořila dlouhou lžičku do zmrzlinového poháru, zřejmě probíral něco ze školy, problémy se spolužačkami, nejspíš. Marie se na chvíli zaposlouchala do té rakouské němčiny. Zároveň na sobě cítila Lenčin pohled.

„Vzpomněla jsem si,“ začala Marie potichu, „jak s tebou táta chodíval do tý cukrárny u Puškinova náměstí.“
„No a? To už je hodně dávno.“
„Jo, chodili jste tam o sobotách, pamatuješ? Táta se na to vždycky moc těšil, až si spolu vyrazíte.“
„Mami, nech toho.“
„Když ti bylo tak dvanáct, jako támhle tý holčičce u vedlejšího stolu, najednou jsi s ním už do tý cukrárny nechtěla, protože jste s kamarádkama začaly chodit do Dejvický pasáže na horkou čokoládu.“
„Proč mi to říkáš?“
„Některý věci o tátovi nevíš.“
„Který třeba?“
„Tehdy ho to hrozně vzalo, že už s ním nechceš trávit soboty odpoledne.“
Marie se usmívala, Lenka se zarputile mračila.
„Pořád to se mnou tehdy chtěl řešit, jednou se skoro rozbrečel, vážně. Musela jsem ho uklidňovat, že přece tak jde život a jednou bude jeho holčička velká a dospělá…“
„Chceš, abych si tátu idealizovala?“
„Ne, jen chci, aby sis uvědomila, že je to tvůj táta. Jinýho už v životě mít nebudeš. A má tě rád.“
„Já si spíš pamatuju, jak věčně nebyl doma, kolikrát ani o dovolený s náma nebyl, pořád pracoval…“
„Ale dělal to pro nás.“
„Jak se ho můžeš zastávat, mami? Po tom, co ti udělal?“
„Nezastávám se ho. Chci jenom některý věci uvést na pravou míru.“
Lenka protáhla obličej. „Ten tvůj knižní slovník. Uvést věci na pravou míru…“
„Podezřívá mě, že tě navádím, ať se s ním nebavíš. Vážně mi to takhle moc neulehčuješ…“
„Vyměnil tě za holku o tři roky starší než já. O čem se s ním mám bavit?“
„No třeba o tom. Vynadej mu, postěžuj si, cokoli, ale ber mu telefon.“

Rychle se stmívalo, cestou ke studentské koleji mlčely. Nálada klesla, na chvíli Vídeň připadala Marii ponurá a pitoreskní, to když potkali muže s huňatým psem o velikosti a vzhledu malého medvěda a Marii připadalo, že se ocitla v povídce mladého Garpa o penzionu Grillparzer. Ale když si večer v tom maličkém studentském pokojíku připravovala přistýlku, když si s Lenkou vařily čaj ve varné konvici a na psacím stole u okna krájely koláč koupený „zum Mitnehmen“ v kavárně, připadalo jí to najednou fajn a zábavné, jako když spolu kdysi jezdívaly o prázdninách pod stan.

„Mami, na lehátko půjdu já, ty si lehneš do mý pohodlný postele.“
Lenka na tom trvala, a tak Marie dceři neodporovala.

„Zejtra půjdeme do Albertiny, je tam velká výstava Marka Chagalla,“ švitořila Lenka, když zhasla lampičku, „a než pojedeš, vezmu tě ještě do svý oblíbený kavárny. Café Telegraph, je nově otevřená, chodíme tam po přednáškách…“
„Je to dobrý, viď, odskočit si na rok studia do Vídně?“
„Ale stejně se těším do Prahy, stejská se mi po Petrovi. Bydlet s ním se mi líbilo. Ten pronájem v Libni pro nás pořád drží.“
„Petr je skvělej, viď?“
„Je. Poslední dobou, když jsem si vzpomněla na tátu, jsem si říkala: Jak teď můžu věřit chlapům? Ale Petrovi věřím…“.

>>> zpět na Knihy <<<