Baladička

Seděl jsem na návsi na trávníku zády opřený o plot zahrady. Začínalo jaro. Na palouku vedle silnice se popásal Martin, hnědák s bílou lysinou a unavenýma očima. Čekali jsme spolu na nákladní auto, které bylo objednané z městských jatek. Měl jsem pocit úplného prázdna a únavy z těžkého vánku a odvážného odpoledního slunce, které už trochu připalovalo. Nemyslel jsem na nic, pokud je to vůbec možné, ani když jsem u Boháčů v maštali Martina hřebelcoval a čistil mu háčkem kopyta. Nemyslel jsem už na spokojený obličej pana Boháče, který byl rád, že už se konečně může zbavit starého vysloužilého valacha, co mu jenom ujídal seno, oves mu ten starý lakomec stejně nedával. Tak rád mi otevřel maštálku a já jsem naposledy přišel za Martinem. Přece jsem mu nedávno slíbil, že ho odsud odvedu, a tak jsem slib splnil, i když úplně jinak, než jsem si představoval. Neposlouchal jsem zbytečné řeči starého Boháče ani jeho syna, který za námi přišel do stáje, byla to naše prohra, moje i Martinova, a teď jsme si to museli odtrpět. Moje mysl byla rozostřena už několik dní, od nedávného pohřbu pana Stránského, ze kterého jsem se vrátil zrovna za takového odpoledne, jako bylo tohle. Nemyslel jsem už ani na podrobnosti, události se daly do pohybu nezávisle na mně a nemělo smysl domýšlet věci dopředu ani vytahovat na světlo minulost.
Martin se popásal, na pár minut volný, ale stejně dýchal chřípím ten smutek ze vzduchu, tu dlouhou bolest svého posledního jara. Na nebi načechraný selský barok a na návsi dvě polorozpadlá opuštěná stavení. Vítr mě uklidňoval a hladil po vlasech. Na co teď přemýšlet o tom, jak mu to na jatkách udělají, říkají se různé věci, jak řezníci porážejí dobytek, elektrickými kleštěmi nebo pistolí nebo sekerou...Užuběhla třičtvrtěhodina, co jsem trochu nervózně Martina odvazoval od žlabu. Když překročil svýma štíhlýma nohama práh stáje, šel za mnou klidně a poslušně. Věřil mi. Ani nevím, jestli jsem pozdravil, když jsem vyšel ze vrat Boháčova statku na náves.
Z trávy šla vlhká vůně, na zápraží jednoho domu zíval starý pes a za kopcem vyčníval vršek ohromného sila, stříbřité stavby s čerstvě zamalovanými komunistickými hesly, do které se sváželo obilí z polí ležících okolo dalších šesti vesnic, jako byla tahle. Auto se náhle objevilo v dálce na kopci, právě před silem, jako by vyjelo z něho. Celý ten kilometr, který nás dělil v tom okamžiku, kdy jsem auto zahlédl, se pomalu smršťoval. Naposled jsem se díval na pasoucího se Martina. Ptal jsem se sám sebe, jestli vůbec někdy můžeme vychutnat právě probíhající vteřinu, minutu, vždyť čas není, jen hodinky tikají a nákladní auta urážejí vzdálenosti po asfaltových silnicích.
Zvedl jsem se na nohy a popošel k Martinovi, zapletl jsem mu prsty do hřívy a dýchal jeho pach, pažemi jsem mu lehce sevřel šíji, abych ho uklidnil před rámusem přijíždějícího auta. Zastavilo u krajnice před námi, z kabiny seskočil řidič a z druhé strany závozník. Řidič měl trochu prošedivělé kudrnaté vlasy a flegmatické pohyby, závozník byl neoholenýa opilý, to jsem poznal hned, a když na mě promluvil, měl drsný hlas a kalné oči. Řidiče jsem poslal k Boháčům s lístkem k podepsání a pro veterinární potvrzení. Závozník zatím sklopil zadní čelo starého otlučeného trambusu, otevřeldvoukřídlá dvířka zajištěná řetězem a pak ještě jednu zábranu, která předělovala vnitřek vozu na dvě poloviny. Zeptal se mě, jestli má přinést z kabiny obušek, nebo zda kůň půjde na korbu vozu dobrovolně. Zavrtěl jsem hlavou.
Přiblížil jsem se pomalu po trávě k Martinovi a chytil ho za ohlávku. Dovedl jsem ho k autu, pak jsem na chvíli ucítil jeho zaváhání, slabý odpor šíje a předních nohou, ale vzápětí rozvážně vy stoupal po šikmé plošině temného vozu. Došli jsme do zadní poloviny přepravního prostoru, blíž ke kabině vozu. Sámjsem Martina uvázal do kroužku ve sloupku přední stěny. Když jsem od něho odcházel, přejel jsem dlaní od nozder po tváři až k šíji a pak po vyhublém boku. Potom už jsem stál na slunci a zadní čelo se zlověstně pomalu vracelo zpátky, aby uzavřelo únikovou cestu a poslední bláhovou naději.
Počkal jsem na řidiče, závozník zatím močil u zadních kol. Řekl jsem řidiči, že bych chtěl jet s nimi, ale odmítl, že
v autě není místo pro tři. "Sednu si na motor," řekl jsem a vytáhl z kapsy u bundy láhev chalupářské pálenky.
"Ale my jedeme eště pro další dobytek," odpověděl. "To mi nevadí, vemte mě."
Řekl jsem to asi dost pevně. Závozník se ke mně domotal,
vzal si láhev a vybídnul mě, abych nastoupil. Řidič už nic neříkal, tak jsem vylezl do kabiny, sedl jsem si na kryt motoru mezi řidiče a závozníka, nohy jsem nechal spuštěné na stranu k závozníkovi, který si přisedl víc ke dveřím. Bylo to hodně nepohodlné, ale řidič už startoval, auto se rozdrncalo po špatné silnici a závozník otevřel láhev pálenky. Před každým napitím mi nabízel, nechtěl jsem, on pil s přestávkami po celou cestu, chvílemi usínal a chvílemi se probouzel, jak se střídaly hladké úseky silnice s horšími. Motor řval, prach vnikal do kabiny a pálenka voněla a já jsem začal vyprávět o tom koni za námi, protože řidič, který na závozníka vůbec nemluvil, chtěl, abych něco říkal, snad měl na něho vztek nebo se bál, že usne za volantem.
Zpočátku se mi vůbec nechtělo mluvit, ale cítil jsem to trochu jako povinnost, nějak je cestou zabavit, když mě vzali s sebou. A tak jsem žvanil jako vděčný stopař, musel jsem překřikovat motor, aby mě řidič slyšel. A on jen mlčel, celou cestu, stejně jako střídavě spící a bdící závozník. Byla to podivná dvojice. A Martin, ten stál za našimi hlavanů na korbě náklaďáku, takže neslyšel nic. A i kdyby slyšel, tak by tomu stejně nerozuměl, protože kůň rozumí jenom několika slovům, na která ho člověk naučí.

"... tenhle kůň tahal taky žebřiňák a valník a vobracečku na seno a taky nosil jezdce a patřil panu Stránskýmu, kterej byl muj nejlepší kámoš. Vlastně to byl kámoš mýho táty z mládí a přes něj sme se poznali. Pan Stránský byl starej koňák a znalec života, i když teď na starý kolena poznal hlavně dřinu, jak se pořád pachtil sám na svym hospodářstvíčku, se sušenim sena, s krmenim dobytka a se všim, co k tomu patřilo. Já sem byl vždycky z práce vysezenej, když sem vosum a půl hodiny dřepěl v kanceláři, v jednatelství banky, který je v našem městečku. A tak sem ho chodil vobčas navštěvovat a v létě sem mu trošku pomáhal se senem a tak. Von byl chlap jako hora, paže měl jako já stehna a vohromný břicho, který mu lezlo z košile, už se hůř hejbal i hůř dejchal, a když byly hice, teklo z něj proudem, jak se potil. To nosil v létě vždycky takový starý tílko samá díra, drželo pohromadě už jenom silou vůle, a plátěný kalhoty a na pleši vybledlou kšiltovku. Pár let už byl v invalidnim důchodu, vlastně ani nevim, kvůli čemu, ale kouřil furt jak továrna a jeho spotřeba piva, hlavně v létě, byla slušná. Vždycky když mi podával ruku, měl dlaně jako struhadlo. Vono to dalo vopravdu dřinu, měl prasata, slepice, jednoho čokla, ale hlavně dvě krávy v maštali. Jedna se jmenovala Jitka a druhá Olina. Olina byla vo pěknejch pár let starší než Jitka a byla to vlastně její máma. Prostě jednou, když se Olina votelila, nechal si pan Stránský jalovičku u sebe, jak řikal, do chovu. A když se jindy narodil bejček, tak ho vykrnůl a prodal a takhle to u něj chodilo. Dřív než dostal pan Stránský důchod, jezdil dělat do města, do ňáký fabriky, kde se vohybal plech nebo tak něco. A to hospodářství měl k tomu. Ale teď poslední dobou užžil jen prací v maštali a na loukách, kde sekal trávu a sušil seno pro krávy a koníka. Martin tahal každej den žebřiňák s čerstvě nasečenou trávou a vobčas ho pan Stránský zapřáhnul do valníčku a vyjeli do města pro vobilnej šrot nebo pro oves. Ale nakupovat do krámu jezdil pan Stránský většinou v pátek a to sednu 1 do svýho modrýho fiata, kterej odpočíval většinu času v garáži. Vyjížděl s nim jenom na svátečníjízdy, když dělal ve městě velký nákupy, to se pak vždycky hodil do gala, voholil se a vyrazil. Jinak mlíko nekupoval, to měl vlastní, takže přes tejden mu stačil chleba a rohlíky, který kupoval v krámku na vsi, maso měl zavařený v plechovkách, a zapomněl sem na pivo. To kupoval zásadně po bednách, nikdy sem ho neviděl, že by koupil jen tak pár jednotlivejch flašek. Tak kúpoval jedině rum a taky nakládaný vokůrky. Von byl pan Stránský hrozně štědrej a pohostinnej člověk. Každýmu hned votvíral pivo a nalejval rum, takže bylo docela umění vodejít z takový návštěvy ve střízlivym stavu, případně po dvou. Zasedli sme ke stolu v jeho kuchyni, von pustil televizi a votevřellednici. Vždycky měl ňáký vepřový maso, buď upečený, nebo votevřel plechovku, nebo vodříznul kus uzenýho. K masu chleba a křen nebo vokůrky a pak už to jelo, pivo, rum, pivo, rum a čas letěl jako splašenej. Vo návštěvy neměl pan Stránský nouzi, někdy se stavil ňákej soused, jindy listonoš s důchodem, vobčas já a pak tu byli kámoši z města a s nima dámský návštěvy, u toho sem teda nikdy nebyl, ale po takovejch bouřlivejch večerech a nocích pak druhej den pan Stránský chodil jako po obmě, celej den vzdychal a utíral si pot, když se vlek vedle žebřiňáku, kterej táhnul Martin. Bolela ho vždycky hlava a přísahal, že už nechá chlastu a ženskejch, nebo ho to zničí. Von byl vdovec, už asi deset let, takže si nemoh stěžovat, že s ním doma nikdo nemluví, protože byl stejně sám. A tak vždycky řikal, že když je po tahu, tak se jeho pes urazí a krávy nepustí najust mlíko a prasata nežerou, prej za trest, že z něj táhne pivo a rum. A pak si zapálil cigaretu a vyprávěl nů, co se v noci dělo, v tomhle neměl moc zábrany, jenže já sem se rozmejšlel, jestli mu mám všechno věřit, co řikal, že zvládnul dvě ženský najednou a tak dál, to se mi při jeho věku a kondici moc nezdálo. Ale vždycky sem ho vyslechnul, protože von sám se rád poslouchal, i když se zase nedá říct, že by byl ukecanej. Ale každýmu pan Stránský doma taky nenalil a ne každýho v chalupě rád viděl. Když se potkal v hospodě se starym Boháčem, sedlákem ze vsi, kterýmu z družstva teď po revoluci vrátili pole a dobytek a stroje, měl eště dlouho potom vždycky mizernou náladu a nadával, kudy chodil. Když sem byl náhodou v tý době u něj, musel sem vyslechnout hromobití. Česal sem třeba v maštali Martina a pan Stránský seděl na vobrácenym škopku a vymejšlel pro Boháče ty nejhorší jména. Možná v tom bylo eště něco jinýho, třeba ňáký starý nepřátelství nebo hádka, nevim přesně, ale hlavně šlo vo to, že Boháčů stáli vo jeho kus políčka a louku, který byly zaklíněný mezi jejich dvěma velkejma kusama pole. Zkrátka Boháčů polnosti by byly celistvý až na ten kus louky a pole pana Stránskýho, který do nich zasahova1y. Někdy zašel Boháč i se synem, kterýmu mohlo bejt něco přes třicet a kterej byl stejně protivnej jako tatík, došli přímo za panem Stránským domů a hučeli do něj voba dva, aby jim prodal nebo propachtoval ty svý pozemky. Jenže von je vždycky nějak vodbyl a nechtěl ani slyšet vo tom, že by se měl vzdát toho pole a tý loučky, která živila Martina a Olinu a Jitku. Boháčů to u pana Stránskýho neměli dobrý, řikával o nich, že sou to lakomci a vydři duši a že by ho nejradši vokradli, že sou škrobové, že chodí po vsi a sbíraji za družstevním plotem starý rezavý krámy, aby ušetřili peníze, že maji chlívy na spadnutí a dobytek špinavej a prasata zavšivený, že lžou celá rodina, všichni do jednoho, a já už nevim, co všechno jim vyčítal. Musel sem se tomu šklebit, protože ten vztek z něj úplně stříkal jako z hadice, eště že mě pan Stránský nikdy neviděl, jak sem otočenej ke koni, vyčesávám mu ze srsti prach a cloumá se mnou smích. On mluvil s obrovskym zápalem a byl rudej ve tváři. Jenže Boháč byl vopravdu takovej lakomej sedlák, kolovala vo něm po vsi historka, že ztratil někde na silnici peněženku se sedmi tisícema, a když mu jí poctivej nálezce přines až domu, chňapnul po ní a zabouchnul dveře, ani nepoděkoval. Takže to byl starej Boháč. Ale byly chvíle, kdy byl pan Stránský dobře naloženej a seděli sme spolu na zápraží jeho chalupy, kde si sám uklízel, vařil i pral, a on vyprávěl o koních a o ženskejch za svejch mladejch let, protože tenkrát bylo prej lepší obojí. Ale záchvatama sentimentu netrpěl, to zas ne. Radši votevřelledničku a vyndal klobásy a z bedny vytáhnul dalšÍ zelenou nebo hnědou flašku s protivÍnskou jedenáctkou. Z tvrdýho chlastu kupoval rum, jak už sem řikal, a taky tuhletu chalupářskou. A tak sme kolikrát dřepěli v létě až do půlnoci na zápražÍ, na dvoře smrděla hromada hnoje, slepice už spaly, z mašta1e pofrkával Martin, padala rosa a sprostý slova a tak nějak hladce plynul čas. Na podzim a v zimě sme se vídali málo, někdy sem se stavil třeba na Mikuláše s flaškou a jednou na Vánoce sem sebral doma ňáký cukroví do pytlíku, abych udělal panu Stránskýmu ra dost, ale když sem mu to předával, mžoural na mě nabručeně a brblal, jestli mi neruplo v bedně, von totiž na sladký nebyl, tak sem to pak v maštali nacpal všechno do huby Martinovi, kterej stříhal ušima vod samý radosti. Přes zimu sem se vždycky těšil na jaro a hlavně na léto. A loni na jaře, teď to bude přesně rok, sem potkal Moniku, tam ve vsi v krámku. Předtím sem ji tam nikdy neviděl a pak najednou sem ji několikrát zahlídnul nakupovat v tomhle obchůdku, kde sem se vždycky stavil, když sem se vracel od pana Stránskýho domů do města. Nejdřív sem si jí všímnul kvůli vlasům, protože dvakrát sem stál za ní u kasy a ani sem jí neviděl do tváře. Měla tmavý vlasy, skoro černý, jen když na ně dopadalo v určitý chvíli světlo, vysvítil z jejího účesu hnědej vodstín, takový skoro okrový světlo a ta barva, je to možná blbý srovnání, ten odstín jejích vlasů, to bylo nemlich to samý jako barva srsti u Martina, kterej je černej hnědák. Když sem za ní stál u tý kasy už potřetí, tak sem jí tenkrát řek potichu do ucha, aby počkala u dveří krámu, že jí musim něco důležitýho říct. Ani ke mně neotočila hlavu, jen s ní tak trochu pohnula a pak zaplatila a já sem byl zvědavej, jestli venku počká, nebo pude Jako vždycky ke svýmu autu, který sem už pár dní vídal parkovat u vrat jednoho stavení na návsi napro ti krámu. Byla to červená škodovka s mosteckou poznávací značkou MO. A když sem přišel na řadu a zaplatil, tak vona stála za dveřma s nákupem v ruce, všechno měla ve dvou papírovejch pytlíkách, protože nesnášela nákupní tašky, jak sem se pozdějc dozvěděl. Dívala se na mě, jenom se dívala a nic neřikala, tak sem se nadejchnul toho vlhkýho vánku, kterej pofukoval na návsi, a řek sem jí vo tom nešťastnym přirovnání, který mě napadlo tam v krámu, když sem se díval na její vlasy, ale abych to trochu zachránil a nevypadalo to tak blbě, že ji srovnávám s koněm, tak sem jí řek, že ten kůň je krásnej a ušlechtílej a že na něm jezdim. Byla to taková ta situace, kdy nevíte, když oslovíte nějakou holku, jestli vás okamžitě odpálkuje nebo si vás nebude všímat nebo vás pošle někam. Ale ona jen na chvilinku přivřela oči proti slunci a pak se usmála a tak krásnej úsměv sem do tý doby v životě neviděl a bylo mi jasný, že kvůli tomuhle úsměvu bych se nechal klidně zabít na místě, když by to bylo nutný. A tak sme se sešli eště ten večer v restauraci dole ve městě, kde Monika stejně jako já bydlela. Jako první rande s ní to teda dopadlo katastrofálně, bylo zrovna po vejplatách a dělníci z fabrik a zedníci přišli propít část svejch vejdělků zrovna tam. Seděli sme u stolu eště se dvěma chlápkama a museli sme na sebe křičet, aby sme se slyšeli. Monika chtěla jen limonádu a já si dal pivo a kolem nás to hučelo jako v piliňákách. Dozvěděl sem se, že Monika nastoupila sem do města jako sociální pracovnice, nebo jak se to správně řiká, zkrátka byla pečovatelka a starala se vo nemocný nebo nemohoucí starý lidi, který už nikoho nemaji. Zaměstnával ji městskej úřad a jezdila i do několika vsí v okolí včetně tý, kde bydlel pan Stránský a kde sme se poprvně potkali. Nikdy sem se vod ní vlastně pořádně nedozvěděl, proč přišla zrovna do jižních Čech až z Mostu, myslim, že řikala, že chce dejchat čistej vzduch a taky že ji nebavila škola, kterou dělala v Praze, takže přerušila studium. Ale já sem ji tenkrát v tý hospodě ani pořádně neposlouchal, jenom sem na ni civěl, měla hezkej obličej, taková jednoduchá krása nebo nevim, jak bych to řek, nikdy se nemalovala, ani rty, ani řasy, a oči měla to samý co vlasy, tmavý a hnědý. Bylo jí přesnědvacet, o tři roky mladší než já, a pak sme se scházeli pravidelně, když sem měl po práci a když ona měla volno, protože někdy vobjížděla s autem ty svý babičky i dlouho do večera. Do vsi dojížděla třikrát tejdně do jedný chalupy na návsi, kde bydlela vosumdesátiletá pani nemocná na nohy, ani nevim, jak se vlastně jmenovala, ale podle baráku se tam řikal o U Janišů. Monika mi vyprávěla, že když k ní přijela poprvý, tak zaparkovala auto před vratama a šla dovnitř, vtrhli za ní do místnosti za chvíli dva chlapi ze vsi, protože mysleli, že stavení přijel někdo vykrást, když viděli cizí auto a neznámou poznávací značku. Takže takhle to všechno začalo, se mnou a s Monikou... Pana Stránskýho i Martina sem začal kvůli Monice dost zanedbávat, ale když sem po třech tejdnech zase přijel, tak už pan Stránský o Monice věděl, protože už ji ve vsi znali. Musel sem mu slíbit, že mu ji brzo přivedu ukázat, a panu Stránskýmu zasvítily vočíčka, protože vždycky řikal, že by do baráku potřeboval mladý maso a šikovnou hospodyni, ale upozornil sem ho, ať si nechá zajít chuť. Ale brzy sme opravdu přijeli, protože Monika stejně po mně pořád chtěla, abych jí někdy ukázal toho koně, na kterym jezdim, jak sem se s tím ze začátku vychloubal, a já sem se jí eště nepřiznal, že sem si to vymyslel, abych měl zrovna v tý chvíli co říct. Nejhorší na tom ale bylo, že Monika sama doma v Mostu chodila do jezdeckýho klubu, takže mi bylo jasný, že musim s pravdou ven, protože Martin už leta tahal jenom žebřiňák, i když dřív na něm taky jezdili, a i když to byl už starej kůň, vypadal eště k světu, protože pan Stránský se vo něj staral a nešidil ho v žádnym směru. Ale já sám sem seděl na koni dvakrát v životě, poprvně v šesti letech na poníku a podruhý asi před pěti lety ve škole, a to sem z koně spadnu!. Všechny ty řeči, kterýsem Monice vo koních znalecky navykládal a který ji bavilo poslouchat, sem kdysi vyčet v knížkách nebo sem si něco pamatoval ze střední školy. Prostě sem trochu machroval a dělal chytrýho, ale nebylo to žádný lhaní, vlastně zalhal sem jen trošku na začátku. Takže když jednou odpoledne jela Monika do vsi k Janišum za starou paní, svez sem se s ní a poprvně sme společně navštívili pana Stránskýho. Zabouchal sem u něj na dveře nevohlášenej, ale stejně sme se spolu nikdy nedomlouvali, kdy přídu nebo nepřídu. Jenže ten den vopravdu nebyl šťastnej pro návštěvu. Pan Stránský byl po flámu a navíc eště dopoledne přišel za nim starej Boháč a přemlouval ho, aby mu přenechal svoje pole a louku. A nic nepomohlo, že Monika byla milá a hezká jako obrázek, odešli sme brzo, protože sem viděl, že ten den je už pro pana Stránskýho ztracenej. Byl mrzutej a skoro nemluvil. Aspoň sem ale Monice ukázal Martina a měl sem z toho nejdřív trochu strach a trému, co mu Monika řekne, přece jen Martin už měl svý za sebou a bylo to na něm znát, v duchu sem se mu vomlouval, starýmu kamarádovi, že se snad za něj stydim, ale dopadlo to líp, než sem čekal, Monika bylaz koníka nadšená a nemoh sem ji dostat od něj. Trochu sme ho spolu vypucovali, i když byl čistej, koně sou chlouboukaždýho sedláka, řikával pan Stránský, akorát pro Boháče to neplatilo, protože ten měl jen traktory. A Martin byl za pár dní pro mě úplně jinej kůň, vlastně vod tý doby, co sem ho Monice poprvně ukázal, a to všechno proto, že se na něj dívala Monika těma svejma krásnejma vočima, tak proto ten koník pro mě zkrásněl, úplně se změnil. Když sme navštívili pana Stránskýho podruhý, tak to stálo za to, pan Stránskýnás pozval na voslavu svejch šedesátin, veliká akce, v bance sem si vzal volno a už vod rána sem pomáhal u pana Stránskýho všechno připravovat, jídlo a pití a byl tam taky brácha pana Stránskýho Břéťa, takovej tichej seriózní pán, úplnej vopak svýho staršího bratra. Vyvezli sme na dvůr polskýho fiata a dveře od garáže sme vysadili, dovnitř přišly srazit tři stoly a židle z kuchyně a křesla z vobejváku a další židle sem si eště zaskočil vypučit do hospody. Soudek protivínskýho piva byl naraženej už od rána a pan Stránský poletoval kolem jako skřivánek a jen nás tak dirigoval, co udělat teď a co potom, ale když se peklo maso, tak u toho musel bejt sám. Vepřová pečeně a v hrnci klobásy, bochníky chleba z krámu a flašky tvrdýho, který se scházely na stole vod rána, jak při cházeli gratulovat sousedi. A v poledne se sešlo nejvíc hostů, nejvíc se vypilo a snědlo a Monika přijela po poledni. přinesla velkou dvoulitrovou flašku vína jako dárek za nás dva a sama pila zase jenom limonádu, jak měla ve zvyku. Pan Stránský byl v nejlepším rozmaru a pár nejsnaživějších hostů už bylo vožralejch. K večeru se vypnulo rádio, který od rána vyzvánělo v garáži, a spustila harmonika. Byl krásnej teplej den, tak se stoly i židle přenesly z garáže na dvůr a já sem eště pomoh panu Stránskýmu nakrmit dobytek a podojit Olinu, Jitka už se nedojila, protože brzo čekala tele, a pak mě Monika odvezla domů a cestou sem usnul, protože už sem toho měl od rána dost, pití i jídla a vůbec, a doma sem spal do půl devátý večer, a když sem se probral, tak sem myslel, že je ráno, a šel sem se mejt a snídat, že pudu do práce, až sem se podíval pořádně na hodiny a z vokna ven a došlo mi, že je večer. Tak dopadla oslava šedesátin pana Stránskýho a o to nejlepší sem stejně přišel, protože k večeru přijeli gratulovat z podniku, kde pan Stránský dřív dělal, podnikovou volhu zaparkovali na dvůr vedle hnoje a vylezl z ní prej sám ředitel a mzdová účetní a eště ňákej další chlap, v rukách měli kytice a dárkovej koš a pan Stránský, když uviděl tu ženskou, tak jak už byl pod parou, povídá, tohle je ta baba, co mě dvacet let vokrádala. Druhej den sem přijel hned ráno, byla sobota a pan Stránský už měl nakrmenej dobytek a zrovna uklízeli s Břéťou dvůr a garáž. Zbytek piva eště vytejkal z pípy, ale mně se vobracel žaludek, jen co sem nasál tu pivní vůni. Byl už konec května a to byl zrovna čas, kdy se Monika přestěhovala z ubytovny ve městě do vsi k Janišum, k tý starý pani, vo kterou pečovala, a teď u ní teda bydlela jakoby v podnájmu. Ráno vyrážela s autem do města a odpoledne se vracela a tehdy sme se znali už přes měsíc a já sem se Monice přiznal, že sem na Martinovi nikdy nejel. A tak sem jednou přišel sám k panu Stránskýmu a povídám, jestli by šel Martin eště pod sedlem. A pan Stránský chvíli nabručeně civěl do hrnců na plotně a nic neřikal, bylo mu jasný, proč se na to ptám, že kvůli Monice, abych ji sem moh vodit, a pak pozvednu I vobočí a povídá, proč ne? Jenže sedlo a uzdečku dávno neměl, všechno to rozprodal, tak sem si sehnal tyhle věci vod jednoho klienta, kterej chodil k nám do banky pučovat si peníze, a Martin byl po dlouhý době zase vosedlanej. Když ho Monika vosedlaJa, mohla na něm voči nechat, a já sem měl Martina rád užjen proto, že ho měla ráda Monika.Ten starej dobrák se mi zdál krásnej, když se na něj dívala vona, a sametovej, když ho hladila. Za těchle letních dní mi to v kanceláři vůbec neutíkalo a byl sem celej den jako na trní a hned po práci sem čekal na Moniku nebo někdy vona si zajela pro mě a pak sme byli spolu a já sem byl zamilovanej nejen do ní, ale i do jejího červenýho auta a do poznávací značky MO a do její džínový bundy a do všeho, co bylo její nebo čeho se dotkla rukou nebo pohledem. Martinovi pohyb pod sedlem svědčil a pan Stránský už taky nebejval strohej a nabručenej, a když sme s Monikou seděli večer u něj v kuchyni nebo na zápraží, tak byl samá sranda a vobčas přines z almary starou knížku vo koních, vydanou někdy v roce dvacet dva, kterou si koupil eště táta pana Stránskýho, a předčítal nám z ní, byly tam takový srandovní slovní vobraty a archaický slova a my sme měli s Monikou nejrači kapitolu Klamy a podvody při prodeji koní, kde se psalo vo tom, jak se švindlovalo a podvádělo při handlování s koňma, různý fígle a podfuky, jak napálit kupce, a pan Stránský měl fůru svejch vlastních historek ze svejch mladejch let. A když čet, tak měl tichej chraplavej hlas, kterej nás uspával, a jednou se stalo, že při takovym předčítání mi Monika usnula na rameni a za chvíli usnul i pan Stránský a knížka mu upadla na zem. Někdy nás z tý idylky vyrušil ňákej soused, kterej přišel k panu Stránskýmu na kus řeči, a vobčas přišla jedna ženská, co bydlela vo dvě chalupy dál, vona byla sama a byla z Prahy a tuhle chalupu měla jenom na léto. Bylo jí asi padesát a byla trochu prdlá, měla patnáct koček a dvě starý vopelíchaný slepice, ty byly pojmenovaný, jedna z nich byla kulhavá a ta se jmenovala Sára, a když náhodou někdy snesla vajíčko, tak jí ta baba zpívala voslavnou píseň Děkujem ti, Sáro. Jednou si pamatuju, že přišla navečer, když sme zrovna uvazovali Martina do maštale, a nevěděla, co má dělat s novejma koťatama, který právě přitáhla jedna z jejích koček domu. A pan Stránský jí suše řek, aby je utopila, protože když z těch pěti koťat bude mít každý zase pět koťat a koťata těch koťat každý zase pět koťat, tak má za chvíli v chalupě dvě stě padesát koček a ty ji pak sežerou. Pani z toho byla celá vedle a přemejšlela, jak je teda nějak humánně sprovodit ze světa, ale nakonec to dopadlo tak, že pan Stránský nacpal těch pět koťat do pytle a třísknul s nima párkrát vo betonovej chodník. Monika takovýhle věci nemohla vidět, tak utekly s tou ženskou vobě ze vrat pryč a pan Stránský hodil koťata i s pytlem do hnoje. Byli sme ten čas s Monikou u pana Stránskýho skoro denně a já sem bez ní už nemoh bejt, a tak sem byl smutnej, když někam odjížděla, pravidelně jezdila někam pryč, řikala, že do sboru, ale víc o tom nemluvila, myslel sem, že je v ňákym pěveckym sboru, tak mě to ani nezajímalo. Stará pani u Janišů měla Moniku ráda jako svojí vnučku, někdy sem k nim zašel a pan i vařila bylinkovej čaj, kterej sladila medem. Monika si u ní trochu zařídila jeden pokoj, ale měla tam jen pár knížek a šaty ve skříni a pár dalších věcí, který si tam převezla z ubytovny. Jinak spala ve vedlejšímístnosti na manželský posteli vedle tý babičky, tam, kde kdysi dřív spával nebožtík její muž, než pani ovdověla a neměla už nikoho nebo možná někoho měla, ale nikdo se o nína stáří nestaral. Tahle představa, jak Monika spí vedle stařenky na manželský posteli, mě začala pomalu přivádět k lehkýmu šílenství a začal sem vymejšlet různý kombinace a možnosti, jak se s Monikou od polibků dostat dál, jenže bylo mezi námi těch pět kilometrů asfaltový silnice, po který sem se vracel večer domu, a Monika ulíhala do bíle povlečený manželský postele pod krucifix vedle stařenky a já nevěděl, jak s tim hnout..."

Měl jsem už sucho v krku od toho vyprávění, závozník vedle mě podřimoval a flašku držel na klíně. Řidič zpomalil a zajel do dvora nějakého statku. Chlapík vedle mne na sedačce se probudil, jak auto zabrzdilo. Vystoupili jsme všichni z kabiny. Měl jsem pořádně zdřevěnělé nohy od nepohodlného sezení na krytu motoru. K Martinovi do vozu jsme nahnali z tmavé maštálky s pavučinami jednu kulhavou vyhublo u kravku a dvě telata. Slyšel jsem Martina, jak frkáa podupává, ale raději jsem co nejrychleji vyšplhal zpátky do kabiny na své místo na motoru. Závozník odšrouboval víčko z láhve, napil se a potom jsem se napil já. Auto se rozjelo, teď už směrem do krajského města. A já jsem myslel na Martina a pálilo mě v krku. Řidič zase mlčel a sledoval silnici před námi a kroutil volantem, tak jsem pokračoval ve vyprávění tam, kde jsem prve skončil.

"...Nevim teď přesně, kde sem přestal, prostě bylo léto, se všim, co k němu patří, slunce, prach, bzučení včel a moje obvyklý záněty spojivek. Celej ten loňskej srpen byly horka a vůbec nepršelo a pan Stránský z toho byl nervózní, proto že votava byla bídná a nebylo pomalu co sušit. Plahočil se na louce a na pláckách kolem vsi, aby nasušil, co se dalo. A zrovna v ten čas, kdy bylo to největší sucho, tak mu ulehla kráva a pan Stránský tři dni jen chlastal, protože tři dni Olina nevstávala a veterinář ho stál čtyři stovky. A pak sme oslavili její uzdravení, koupil sem na tu počest flašku vína a Monika vypila s náma dvě skleničky, úplně proů všem svejm zásadám. A pan Stránský se dal do vyprávění, jaký to bylo, když koupil Martina, už před léty, jako zkaženýho koně za štmáct ůsíc, pocházel vodněkud z Moravy po hřebci, kterej byl vyloženej netahač a byl tim všeobecně známej a taky Martin jako mladej kůň byl celej po něm, do vršku v zápřeži nehnul, když si ho pan Stránský přived domu. Byl z velkýho bohatýho statku a snad byl zvyklej z lehkýho kočáru vyjíždět kopce ricem, nebyl naučenej, jako sou chladnokrevný tažný koně, stejnoměrně vlastní vahou vystoupat svah. Von se na to rozběhnul, a když mu v kopci došel dech, začal couvat a zlomil by voje a pana Stránskýho chytaly záchvaty vzteku, Martin nechtěl ani do chomoutu, v maštali couval a kopal a nechtěl tahat a pan Stránský ho zmlátil bičem a příští den klackem, ale nebylo to nic platný, tak si vzaltřetí den, když už byl rudej vzteky, železnej řetěz s velkejma vokama a přehodil ho Martinovi přes hrbet, vzal sukovici a mlátil ho přes řetěz do boku, až mu železný články řetězu drtily žebra a Martin řičel bolestí a pěna mu šla vod huby. Vod tý doby prej tahal bez problémů a poslouchal na slovo a stačilo na kozlíku zařinčet řetězem a Martin tahal jak šílenej. Monika poslouchala pana Stránskýho s rozšířenejma vočima a ve tváři měla zděšení a byla bledá a začala se s nim hádat o tom, jak se maji vychovávat a cvičit koně, jak se maji zaučovat do tahu, bez násilí a bití, aby se z nich nestaly zlýa zákeřný zvířata, a pan Stránský se jí jízlivě ptal, kolik těch koní už vycvičila, že je tak chytrá, a Monika na něj, že se to tak píše všude v knížkách, už skoro brečela. A já sem se díval upřeně do stolu, jako by mě tam něco zrovna hrozně zajímalo, a dělal sem, že je oba neposlouchám, ale cítil sem na sobě Moničin pohled, kterym mě volala vo pomoc, abych se jí zastal, abych ji podpořil proti těm strašnejm věcem, který řikal pan Stránský, nebo jestli to snad schvaluj u, když nic neřikám. A já sem mlčel dál a díval sem se přes silný ruce a vopálený ramena pana Stránskýho ven z okna, na vodkvetlý pampelišky, muj bože... A léto vrcholilo a jednou sem se stavil u pana Stránskýho sám a von okamžitě jako vždycky poznal, vo co mi de, když sem na něm chtěl, aby na dva dny vodjel a nechal mi volnej barák. Přemlouval sem ho skoro hodinu, než uznal, že by moh ráno odjet k Břéťovi do Budějc a vrátit se až druhej den vodpoledne. Další hodinu sem ho zapřisahal, že vobstarám všechen dobytek a hospodářství, a dopodrobna sem mu musel vyřikávat, co všechno udělám, co nejdřív a co potom, a během toho všeho si to pan Stránský eště dvakrát rozmyslel a dvakrát to vzal zpátky a nakonec sme se domluvili, že v sobotu ráno vodjede a vrátí se ažv neděli po vobědě. Tehdy sem Monice podruhý zalhal a řek sem jí, že pan Stránský musí odject a že mě poprosil, jestli bysme mu s Monikou nevobstarali hospodářství. To už sme se znali s Monikou přes dva měsíce a mně už někdy docela lezlo na nervy její chování, nešlo mi to do hlavy, jestli byla na vině ňáká prudérní výchova v rodině nebo jestli ji tak ovlivňovala ta stará paní u Janišů. Někdy zase byla Monika veselá a dá se říct i důvěrná, jindy ale měla takový pro mě nepochopitelný reakce, ze kterejch sem byl zmatenej. Jenže já sem na ní miloval všechno, i tyhle její vlastnosti a zvláštnosti, a když byl pak večer a ve vinárně ve městě bušila diskotéková hudba a Moničiny vlasy byly zalitý v červenym světle a její hlava byla vopřená vo mý rameno, řikal sem si, že Monika je prostě skvělá holka s nádhernejma hnědejma vlasama a štíhlym pasem a dětskejma vočima. Nakonec souhlasila s tim, že se v sobotu vodpoledne sejdeme u pana Stránskýho, protože já sem měl odject po neděli na pár dní na školení a už sem nechtěl na nic čekat. Domluvili sme se, že vosedláme Martina a že Monika usmaží u pana Stránskýho v kuchyni rybu, co dostala vod ňákýho starýho dědy, kterýmu vobstarávala nákupy a kterej rybařil u Vltavy. A když přišla konečně sobota, rozjel sem se hned po ránu k panu Stránskýmu a von mi dal eště poslední instrukce vohledně hospodářství a úplně nakonec řek, že nebude mít nic proti tomu, když si s Monikou vodemkneme ložnici, kde spávali s nebožkou ženou, ta ložnice měla takový starodávný dveře, který byly prosklený, a to sklo bylo mlíčný a byly na něm takový vobrázky, výjevy z bible asi, byli tam andělé a čerti, jásem za ty dveře nahlídnul jen jednou a byly za nima postele zastlaný bílejma duchnama. Ale já už sem byl rád, když pan Stránský zmizel, vodjel se svym polskym fiatem a vod tý doby pádil čas jak šílenej kůň. Odpoledne sme osedlali Martina a Monika si vyrazila na projíždku do lesa a na polní cesty za vesnicí a já sem začal s prací, všude sem vyvez hnuj a nastlal čistou slámou, vohřál sem vodu a nakrmil sem prasata, hodil slepicím a sebral od nich vajíčka a uložil je do karty ve spíži, založil sem voboum kravám seno na noc a udělal jim v lažnej nápoj se šrotem a pak sem v maštali zapnul vývěvu a podojil sem Olinu a mlíko sem slil do konve. Psovi sem dal zbytky masa, co byly v kuchyni vod včerejší večeře pana Stránskýho, a pak sem šel do stavení a rozsvítil sem v tmavý koupelně, která byla chladná a vlhká, a vykoupal sem se po tý práci a pak sem vyšel před práh a sednul sem si, zádama sem se vopřel vo chalupu a čekal, až uslyšim dusat kopyta na prašný cestě za humny. Po horkym dnu byly zdi domu vohřátý, i betonovej chodníček. A potom už Monika na Martinovi vjela do dvora, zavřel sem za nima vrata na závoru a Monika měla slanou pusu a tváře tim prachem z cesty a tak se šla umejt a připravit tu rybu a já sem zatim odsedlal a uvázal Martina, nandal sem mu seno a chvíli sem ho česal a pak sem mu přines napít a nasypal mu oves. Když sem zavíral maštal, všechen dobytek už spokojeně ležel na žlutý slámě a přežvykoval nebo jen tak voddychoval a venku, když sem vyšel, taková sladká vůně, jako by šla z tmavnoucího nebe nebo snad až z hvězd. A v kuchyni u bílýho stolu sme snědli rybu s tmavym chlebem a zapili to vínem, který sem koupil ráno ve vsi v krámě..."

Auto zastavilo a najednou jsme byli před bránou a pomalu se zvedala závora. Na nádvoří jatek bylo prázdno, závozník a já jsme vystoupili, viděl jsem šedé budovy a zábradlí, všude byl klid. Řidič nacouval k rampě, zadní čelo náklaďáku se sklopilo a po něm jako po mostě přešla kráva a dvě telata. A pak jsem otevřel druhou polovinu uvnitř vozu a sáhnu I jsem na Martina, na jeho hebké nozdry. Byl nervózní ajá asi ještě víc. Když jsem ho odvázal, jemně jsem ho zatáhl za ohlávku a on se ve voze otočil, přešli jsme můstek a naproti nám už zela otevřená místnost, kde se z podlahy splachuje krev do kanálu a cinkají řetězy a kladky. Vešli jsme, Martinovi se chvělo chřípí a přešlapoval, stáli jsme tam uvnitř na okamžik úplně sami. Vlhký chladný vzduch, filtrované světlo zvenčí a šum, jakým je ztvárněna realita okamžiku, stáli jsme s Martinem v místnosti smrti. A já jsem z ní utekl, najednou jsem cítil tlak v ramenou a ztěžklé nohy, a jako bych nevěděl, co dělám, za pár okamžiků jsem seděl v autě. Nebyl tam ani řidič, ani závozník, jenom já na sedačce, hleděl jsem na strohou účelnost jateckého nádvoří a o ní jsem začal opírat své myšlenky, nemohl jsem si v prvních vteřinách uvědomit, proč jsem tak rychle opustil porážkovou místnost, proč jsem ještě chvíli nepočkal u Martina. Pak jsem si uvě domil, že nějaký člověk, zřejmě řezník, vešel dovnitř a zavíral za sebou vrata té místnosti a já jsem spěšně prošel z temna do denního světla, než docela zavřel. Proto jsem se ocitl tak rychle venku, a teď jsem najednou pocítil touhu vrátit se ještě dovnitř k Martinovi, ještě ho naposled vidět, ale nějak jsem se nemohl hnout ze sedačky. Díval jsem se z kabiny auta ven a za okny byl nějaký svět, který byl složený z šedých důležitých budov. A potom se vrátil řidič i závozník a já jsem si znovu vylezl na kryt motoru a vyjeli jsme ze dvora jatek. Cestu jsem nevnímal, stejně jako po celou dobu předtím. A řidič zase točil mlčky volantem a měl soustředěný pohled a vypadalo to, že mě poslouchá, závozník už nespal a jenom koukal z okýnka ven.

"... Monika chodila pravidelně do nějakýho charismatickýho sboru, to byly ty pátky a neděle, co bejvala pryč, a já myslel, že chodila někam zpívat, protože sem neměl ponětí vo tom, co to je charismatickej sbor a novozákonní církev, a vo tom všem mi Monika řekla až ten večer, co sme spolu byli sami v chalupě pana Stránskýho, a to řikám proto, že ty dveře do ložnice, který byly zasklený tim malovanym mlíčnym sklem s vobrázkama čertů a andělů, který se Monice tak líbily, tak ty dveře ten večer se před náma nevotevřely a ani se za náma nezavřely. Seděli sme na zápraží, jako sme vždycky sedávali s panem Stránskym. Horkej den už vychládal a ty nárazy teplýho vzduchu sme cítili v zádech z vyhřátejch zdí chalupy. Monika měla hlavu opřenou o zeď a dívala se trochu nahoru a tmavý nebe se jí vlejvalo do vočí a mluvila vo tom, kdo to byl Ježíš a proč přišel a že před dvěma rokama vstoupil do jejího života a celou ji změnil. Že Ježíš ji změnil tim, že jí naplnil život láskou a štěstím a že je moc šťastná, že potkala někoho jako Ježíše, kdo ji zahrnuje svojí péčí a láskou. Že už nemusí žít v přetvářce, konečně ví, kdo je, spousta lidí ale nosí různý masky, který převlíkaji podle toho, v jakym se nacházej i prostředí nebo kolektivu. Vona, Monika, že to dřív taky dělala a nevěděla, kam pořádně patří, ale sláva Pánu, už to ví. Ježíš existuje, je živej, když ně kdo vstane z mrtvejch, tak musí bejt, ne?.. Jenom sem poslouchal a dvorem začali lítat rorejsi, ty ptáci, který lítaji za šera, takže nejsou moc vidět, ale lítaji hrozně vobratně a ry_ chle, když loví mouchy. Tak sem mlčel a na nic sem se neptal, jen sem pozoroval ty rorejse a Monika mluvila dál, že hodně lidí chce vědět, jak vona to ví, že Ježíš existuje, když ho nikdy neviděla, ale vona ví, že ňákej přelud nebo výmysl by nemoh změnit její srdce a její život, Bůh tolik miluje každýho člověka, že miluje mě stejně jako ji a pana Stránskýho velikou láskou! ... A za chvíli se už úplně setmělo a užbyly vidět jen vobrysy blízký maštale a nad dvorem voněla tmavá koruna jabloně. A Monika seděla vedle mě s kolenama přitaženejma až k bradě, jak už bylo trošku chladno, a povídala do noci vo Starym a Novym zákonu, jak starozá konní doba byla dobou skutků, jak lidi pod Starym zákonem přicházeli k Bohu skrze oběti zvířat, který obětovali na oltáři, a při oběti, když obětoval kněz, tak musel nejdřív obětovat oběť za svý hříchy a potom až za vostatní lidi. Že božim duchem byli totiž naplněný jenom tři lidi, kněz, prorok a vladař, třeba král, vostatní lidi museli k Bohu prostřednictvím kněží. Jedenkrát do roka se moh velekněz setkat s Bohem ve svatyni svatejch. Tam Bůh přebejval a do týhle místnosti vstupoval velekněz jednou za rok a Bůh s nim mluvil. V životě toho velekněze nesměl bejt žádnej hřích, jinak by v přítomnosti Boha padnul mrtvej. Vyprávěla, že lidi ve starozákonní době museli dodržovat desatero přikázání a to bylo dost tvrdý, dokázat to bez pomoci boží, protože hřích je ukrást, zabít nebo že se někdo s někym vyspí před svatbou nebo taky jenom křivý pomyšlení, hříšná myšlenka, a že vona, Monika, dala slib, slib čistoty. Šla mi z toho hlava kolem. A Monika vyprávěla dál, že Bůh poslal Ježíše, že jeho krev nás smířila s Bohem a Ježíš umřel za všechny, za každej hřích každýho člověka. Že novozákonní doba je dobou milosti a přišla s Ježíšem, a když chce člověk přijít k Bohu, nemusí už obětovat zvířata, aby byl očištěnej vod hříchů, Ježíšto udělal za každýho člověka...! Moničiny voči zářily a její bílý čelo a celá její tvář, Bible prej řiká, že Bůh už nebyd lí jenom v chrámech rukou udělanejch z kamene, ale že my sme chrám živýho Boha, naše srdce!... Pak se Monika odmlčela a její voči byly trochu klidnější, a když přešla věčnost tam a zpátky, tak sme vstali ze zápraží, na dvoře už byla tma tmoucí a ticho, jenom vobčas z maštale dolehlo k nám frknutí nebo zamručení, jak dobytek spokojeně vodpočíval v tý teplý noci. Vyšli sme vrátkama za humna a procházeli sme se hodiny po louce a na vokraji lesa pod vysokym nebem a mluvili sme vo všem, co sme si eště do tý doby nestačili říct nebo snad nechtěli říct, vo nás samejch, vo našich domovech a vo našich pochybnostech. Když sme se vrátili do dusnýho pokoje v chalupě pana Stránskýho, usnul sem za chvíli na gauči, jak sem byl utahanej po tý práci v maštalích. A vedle mě spala Monika, ta holka, která byla zamilovaná do Ježíše Krista, a na prosklenejch dveřích ložnice sme byli voba namalovaný, vona anděl, kterej se vznáší na křídlech, a já čert, kterej se plazí dole na zemi. A tak uběhnul kratičkej zbytek noci, a když sme ráno brzo vstali, aby všechny zvířata dostaly včas nažrat a kráva byla podojená, jak sem slíbil panu Stránskýmu, tak sme snídali mlíko a tmavej chleba a to ráno a to všechno kolem mi připadalo nějak svatý, i když nevim, co to znamená. Pak Monika odjela, a než nasedla do svýho červenýho auta, tak sme na chvilinku stáli proti sobě a já sem jí řek, že mi na ní záleží, a pak sme se políbili. Po veškerý práci sem vyved Martina na palouk před vrata a sednul sem si na zem a čekal v rozzářenym ránu u konví s mlíkem na mlíkařský auto a pak sem čekal dál, dokud se nevrátil pan Stránský, abych mu moh předat hospodářství. Pan Stránský prošel chlívy a všechno poměřil svym přísnym zrakem hospodáře a neřek ani slovo, byl z něj cítit líh, zajel s fiatem do garáže a ani mi nevodpověděl, když sem se ho ptal, jak se měl u Břéti na návštěvě, natáhnul se na gauč a za chvíli začal chrápat a já sem potichu vyved kolo a odjel domu. Eště sme vlastně nemohli vědět, že to bylo naposled, co sem takhle normálně odjel vod pana Stránskýho. Po tomhle víkendu sem se s Monikou dva dni neviděl, protože v pondělí a v úterý měla vždycky nejvíc práce a při jížděla pozdě, třetí den sem vodje1 na školení bankovních úředníků, a když sem se v pátek vrátil, nemoh sem Moniku nikde najít, ani u Janišů v chalupě, ani u pana Stránskýho, ani ve městě před úřadem nestálo její červený auto se značkou MO, a tak sem jel zrovna k Janišum pořádně se zeptat, kde Monika vlastně je, a stará pani měla přísnou a trochu posmutnělou tvář, pohledem trochu uhejbala, a nakonec sem se vod ní dozvěděl, že Monika kvůli mně v úterý a ve středu plakala a dneska že se stěhovala od Janišů z chalupy a odjela domu, víc sem z tý starý pani nemoh vypáčit, tak sem celej zmatenej odjel zpátky domu a celej víkend sem nestál za nic a seděl sem doma a v pondělí ráno sem Moniku našel na městskym úřadě a vůbec ničemu sem nerozuměl, měla zamženej pohled a mluvila rychle a tiše. Vrátil sem se zpátky do práce, celej den sem se snažil pochopit, co mi Monika vyčítala, jaký řeči dou po vsi vo nás dvou a hlavně vo ní, a po práci sem ujížděl na kole rovnou k panu Stránskýmu a u něj sme se navzájem smrtelně pohádali, protože vyšlo najevo, že nalitej pan Stránský dával v neděli večer v hospodě k lepšímu, jak jeho starý manželský postele zase přišly ke slovu, jak sme já a Monika trávili noc v jeho chalupě, když von chlastal u bráchy v Budějcích, jak sme si užívali v jeho ložnici, v prostěradlech a peřinách z výbavy jeho nebožky ženy. A mě to hrozně zabolelo a rozzuřilo zároveň, jenom kvůli Monice, kterou takhle vykřičel po celý vsi, kde ji všichni už znali, tu čistou svatou Moniku, ošetřovatelku starejch a nemocnejch. Jenže pan Stránský nic nechápal, připadalo mu vždycky normální, že se u piva mluví a kecá a řeči dou a voda teče, vůbec nerozuměl tomu, proč se tak rozčiluju, když je to přece pravda, a když sem na něj začal křičet, tak hulákal taky, pustili sme se do sebe a já sem se zapřisáhnul, že už nepřekročim práh jeho baráku, a třísknul sem dveřma a to byla definitivní tečka mezi náma. A tak sem tam v jediný chvíli vzteku zabouchnul pana Stránskýho a Martina a všechny ty naše společný dni, kdy sme byli pohromaděa já byl šťastnej. Šlapal sem na kole zpátky do města a nebyl sem schopnej uvažovat vo tom, jestli sem udělal dobře, nebo špatně, myslel sem jenom na Moniku a věděl sem, že se jí to muselo hrozně dotknout, jí, která pila limonády a ovocný šťávy a čaje z bylinek a nikdy se nemalovala a používala střízlivý parfémy, dodržovala boží přikázání a věřila, že lež je hřích, ale zároveň sem to celý cítil jako křivdu na sobě, protože sem za nic nemoh, všechno zavinila nevymáchaná huba pana Stránskýho. Jak si vůbec mohla Monika myslet, že bych moh bejt tak hloupej nebo zlej a něco takovýho roztrubovat po vsi. Tim pomyšlenim sem trpěl a věřil sem, že Monika musí poznat, kde je pravda, a že jí to všechno vysvětlim. Tak sem ji všude hledal, ale na městskym úřadě užbylo zavřeno a Moničino červený auto nebylo nikde, ani před ubytovnou, kde dřív bydlela, ani před hotelem na náměstí, ani na parkovišti u řeky. A tak sem prožil neklidnou noc a ráno sem volal z práce na městskej úřad a tam mi řekli, že Monika ukončila praxi, protože nastupuje v září doškoly a tuhle práci měla jenom brigádně, prostě že už je pryč. Byl sem zdrcenej, protože to znamenalo úplnej konec, konec všeho. Byl to zmatenej čas, lítost k nevydržení, eště sem napsal Monice dopis do Mostu, kde sem jí všechno vysvětloval znovu, ten dopis sem skládal dva dni, pořád sem ho přepisoval a nakonec vyšel text jen na jednu stránku, ale měl sem pocit, že sem tam napsal všechno, co tam mělo bejt. A za čtrnáct dní mi přišel lístek, pohlednice z Prahy, kde Monika študovala, a přála mi štěstí a děkovala za projížďky na koni, který si teď, jak psala, dopřávala někde v jezdeckym klubu ve Zbraslavi, a bylo tam na tom lístku taky něco vo zklamání a vodpuštění a mně to v tu chvíli přišlo všechno jako jalovej blábol, tak sem ten papír roztrhal a hodil do koše. A pak šly dni za dnem, chodil sem každej den do práce a do mý úřednický hlavy se pořád nějakym způsobem vracela Monika, i když sem se snažil na ni nemyslet. A tak přešel zmatenej podzim a zima s holomrazama a celou tu dobu sem se snažil zahnat myšlenky na Moniku a u pana Stránskýho sem se neukázal. A na začátku března sem ve městě náhodou potkal pana Boháče a ten mi řek novinu, která mi vyrazila dech, totiž že už vod prosince maji Boháčů všechen do bytek a pole pana Stránskýho, zkrátka před Vánocema prej přišel pan Stránský za starym Boháčem, a že je mu zle a neni schopnej se už dál starat vo hospodářství, aby si vodved krávy a prasata a koně a aby si propachtoval i ty jeho pole. A eště do konce roku byl v nemocnici se srdečnim záchvatem a teď prej leží doma a nevychází vůbec z chalupy. Boháčů dali Olinu na jatka, protože už byla stará a málo dojila, a Martin prej stojí ve stáji a vobčas tahá valník, jenže Boháčů maji traktory a Martin je pro ně darmožrout, kterýho nepotřebuj ou a nejradši by ho poslali zabít taky, jenže pan Stránský vo tom nechce ani slyšet. Tak tohle byla ta novina, ležela mi v hlavě a myslel sem na to, jaký to musí bejt s panem Stránským špatný, že všechno nechal Boháčovi a nechal vodvést i Martina. Večer sem nemoh usnout a druhej den ráno sem se rozhodnul. Odpoledne po práci sem sednul na kolo a jel sem tu starou známou trasu a eště cestou sem se rozmejšlel, jestli se nemam vrátit, a skoro sem i zastavil, že to votočim zpátky, protože sem se přece zařek, že nepřekročim práh toho domu, ale už sem.byl na kopci a viděl červený střechy chalup, a tak sem nechal kolo ject a zabrzdil ažpřed vrátkama pana Stránskýho. Bylo to už skoro tři čtvrtěroku, co sem tam byl naposled, trochu sem měl trému, jak to teď asi s panem Stránskym vypadá a co řekne, až mě uvidí ve dveřích. Prošel sem pustym dvorem, maštale byly dokořán, votevřený a prázdný, jenom zablešenej pes mi při běh naproti a skákal na mě, když mě poznal. Vzal sem za kliku dveří do verandy, byly vodemčený, zul sem se a prošel chodbičkou a stál sem ve votevřenejch dveřích do kuchyně a co sem uviděl, to sem nečekal. Pan Stránský seděl na židli, na stole a všude kolem děsnej binec, prázdný flašky, špinavý talíře, a von měl votevřenou plechovku s vepřovym masem, který napichoval nožem, a ohromný kusy si cpal do pusy a vedle stála sklenice s kyselejma vokůrkama a načatá flaška piva. Takhle sem si zrovna večeři kardiaka nepředstavoval, a pan Stránský ani nevypadal na to, že by před měsícem eště ležel v nemocnici. Zůstal sem stát ve dveřích a pozdravil sem a pan Stránský zvednul hlavu vod jídla, a teprve teď sem si všimnul, jaký má propadlý tváře a jak je bledej v obličeji, byl to rozdíl vod tý doby, co sem ho viděl naposledy. Chvíli sme na sebe bez řečí koukali, pak se pan Stránský dlouze napil z flašky a suše povídá, tak už tě to přešlo? A pak sme se začali bavit a napětí mezi náma povolovalo a za chvíli už sme byli jako dřív. Ptal sem se pana Stránskýho, jak se cítí, a von tvrdil, že mu nic neni, že je to všechno výmysl doktoru a že na ně kašle, ale pak se přiznal, že nemůže skoro nic dělat, že se hned unaví a musí sedět nebo ležet, ale dietu nedodržoval, jen co mu otrnulo, když přišel ze špitálu, začal jíst a pít jako dřív, a přitom nic takovýho nesměl. Ale nedělal si z toho hlavu a psychicky se zdál bejt na tom dobře, i když neměl zrovna proč bejt veselej. Svý pole propachtoval Boháčovi, vodved mu dobytek, seno i vobilí si vodvezli a neviděl za to vod Boháčů zatim ani korunu. Pokud šlo vo koně, tak toho mu Boháč živil a slíbil panu Stránskýmu, že co bude živ, tak Martina nenechá vodvézt na šlachtu, ale stejně ten valach pil Boháčovi krev. A pan Stránský, když už byl doma ze špitálu, vstával z postele, chodil k Boháčovi do maštale za Martinem a povídal si s tim koněm a starej Boháč rozhlašoval po vsi, že se pan Stránskýzbláznil, že se mu to v hlavě mele, a aby Boháčovi zůstalo zadarmo všechno to, co vod pana Stránskýho získal, byl rozhodnutej dostat ho do Dobřan do blázince a všude vo něm tvrdil, že je nesvéprávnej. Nemoh sem uvěřit svejm uším, když mi pan Stránský tohle všechno vyprávěl, vypadal přitom dost vodevzdaně a já sem dostal šílenej vztek na toho starýho sedláckýho krkouna, kterej chtěl schlamstnout všechen majetek pana Stránskýho a eště byl tak sprostej. A tak sem dostal nápad, věřil sem, že pan Stránský je taková drsná nátura, se kterou ňáká srdeční příhoda jen tak nezamete, a eště ten den sme se domluvili, že až bude teplo a louky trochu vobrostou, zkrátka až bude pastva, že si pan Stránskývodvede Martina zpátky ajá ho budu krmit a starat se vo něj, když pan Stránský nebude moct, a budem vobsíkat zahradu a volný plácky ve vsi, abysme nadělali ňáký seno na zimu, koupí se oves a ňáká sláma eště ve stodole zbyla. Vodjíždělsem pozdě večer a měl sem radost, protože sem viděl na panu Stránskym, že ho to trochu pozvedlo, ty naše plány do budoucna, vždyť v posledních letech žil pan Stránský v chalupě úplně sám a kromě těch vobčasnejch víkendovejch dámskejch návštěv a kumpánů, kterejm platil pití, nikoho neměl. Ale vždycky měl aspoň maštale plný zvířat, měl co dělat a měl Martina, na kterýho bylleta zvyklej. A teď najednou byl vopravdu sám. Byl sem rád, že sem to kolo nevotočil zpátky, když sem přijížděl, a že sme se zase dali dohromady, že sem mu moh trochu pomoct. Nemyslel sem na to, co bylo, i když ten stín, to nevyřčený jméno Monika bylo mezi náma, ale voba sme vo tom nechtěli mluvit, tak sme vo tom prostě nemluvili. Za tejden sem se vypravil za panem Stránským znovu, a když sem sjížděl z kopce, tak sem se nemoh dočkat, až mu řeknu nový zprávy, měl sem vobjednanýho kováře pro Martina a taky sem sehnal pár metráků sena vod jednoho sedláka, kterej byl klientem naší banky, to abysme si mohli vzít Martina dřív a nemuseli přitom starýho Boháče prosit vo seno. Doma už sem měl koupený vápno, že vybílim co nejdřív maštal, a vod jedný ženský ve vsi sem měl slíbeno, že můžem síct její zahradu a palouk před chalupou. Jenže když sem zastavil kolo před vratama, dvířka do dvora byly zamčený, tak sem vobešel zeď a přelez plot na zahradu. Ale vchodový dveře do chalupy byly taky zamčený, tak sem bouchal a koukal voknama do kuchyně a do chodby, ale pan Stránský nikde, ani se neozýval. Všimnul sem si, že ani z komína se nekouří, a to bylo divný, protože bylo eště dost zima. Tak sem přelez zpátky přes plot a šel sem se zeptat do sousední chalupy, jestli..."

Vtom auto zastavilo někde na předměstí a řidič probudil závozníka, který seděl na sedačce s hlavou spadlou na prsa. Něco zabručel, vystoupil a zabouchl dveře náklaďáku. Sednul jsem si na sedačku a šofér se mě zeptal, jak pojedu domů, že on tady kousek parkuje. Tak jsem mu řekl, že už se domů nějak dostanu, i když to bylo přes čtyřicet kilometru, a že mu děkuju, že mě vzal s sebou a že bych ho teď za to rád pozval na pivo, kdyby chtěl. Trochu se rozmýšlel, ale pak souhlasil, tak jsme zašli do restaurace a já jsem objednal pivo a sobě ještě guláš a myslel jsem si, že řidičovi dovyprávím to zmatené nervózní blues, které ze mě vydrncaly okresní silnice Budějovicka, ale on se dal zrovna do řeči s lidmi od vedlejšího stolu. Snědl jsem tedy guláš a vypil pivo a objednal pro každého ještě jedno. A pak si k našemu stolu přisedli ti chlapi odvedle a vytáhli karty a řidič se nechal přemluvit ke hře a mě se také zeptali, jestli nechci hrát, ale já jsem to neuměl, tak jsem se na ně jenom díval a pomalu jsem upíjel pivo. Poslouchal jsem jejich řeči při hře a pozoroval jejich tváře, ale napůl jsem byl někde jinde. A myslel jsem na to, když jsem se díval do obličeje toho šoféra dobytčího auta, jak prožívá partičku karet, jestli mě vůbec poslouchal během té cesty, nebo jestli mě nevnímal a myslel přitom na své starosti a záležitosti. Seděl jsem na židli, cítil jsem velkou únavu a prázdno v hlavě. A když zavírali hospodu, domluvil jsem se s šoférem, že mě nechá přespat v náklaďáku, protože hned ráno v pět hodin vyjíždí na trasu tím směrem, kterým potřebuju jet, takže mě kus cesty vezme. Už nebyla nálada na to, abych mu to všechno dovyprávěl, i když už zbývalo jen málo, už jenom doříct konec, že pro pana Stránského do jeho stavení mezitím přijelo to auto s černým lakem, ten poslední auťák, kterým se jednou svezem všichni. Ale to už bylo jedno, byla tma, vyšli jsme spo. lu do noci, bylo už dost chladno, březen, šedivý náklaďák stál zaparkovaný naproti obchodu s potravinami. Řidič mě zamkl do auta a já jsem si lehl na kryt motoru, musel jsem pokrčit nohy v kolenou, abych se tam vešel. Zabalil jsem se do deky, kterou měl řidič během jízdy složenou na sedačce pod zadkem, a oknem se do kabiny prolévalo slabé světlo od pouliční svítilny. Na nabílené zdi obchodu, kam dopadalo umělé světlo, byl tmavou sprejovou barvou nastříkán tiskacími písmeny velký nápis NEW AGE a já jsem byl zamčenýv autě a nad autem visela šedá obloha a já jsem náhle pocítil hroznou úzkost a samotu, srdce mi sevřel šílený a beznadějný smutek a projel mi jako žhavý drát hrudí a odtud až někam do břicha. A to proto, že jsem si najednou naplno uvědomil, že pan Stránský je mrtvý a kůň s bílou lysinou je mrtvý a Monika už je dávno pryč a tenhle příběh umře s námi dvěma, protože příběhy umírají jako lidé. Jen některéznám, které přežily staletí, třeba ty od Shakespeara. které se dodnes hrají v divadlech, jenže ty se nikdy nestaly.

>>> zpět na Knihy <<<