Zloději zelených koní

Ukázka

Už celé jaro jsme se skoro denně vraceli nad ránem jihočeskými okresními silnicemi domů, Kačmar většinou chrápal na sedačce vedle mě, řídil jsem to zrezivělé zelené auto, které sloužilo jako terénní vůz i limuzína současně. Ranní mlha, hustá jako smetana, se válela mezi stromy a na loučkách kolem silnice. Potkávali jsme nákladní auta, co svážejí v cisternách mléko z kravínů, pár lidí na kolech se silonovými taškami na řídítkách, kteří se živí rukama a kteří jezdí den co den na ranní směnu a už jsou zvyklí brzy vstávat a taky vědí, že jim nikdo jen tak zadarmo nic nedá a nikdo jim po ránu netleská, když jsou ještě opuchlí spánkem. Jen studený vítr letí nebem nad jejich hlavami a je pořád s nimi. A já jsem věděl, že my dva jsme nikdy nebyli proti těmhle lidem víc než nějací zloději koní, i když jsme měli dlaně stejně ztvrdlé od násady lopaty a krumpáče jako oni. Oni se živili poctivě a nevěděli nic o mé zelené horečce, a že jsem už ráno unavený osmihodinovým kopáním, když je teprve budík probouzí.

Na zádech pod flanelovou košilí mě ještě studil pot, choulil jsem se zimomřivě za volantem a reflektory propalovaly do rozbitého asfaltu žíznivé pruhy, do kterých jsem upíral své oči uvyklé na šero v jámě, na ten věčný kolísavý svit hornické svítilny upevněné na mé čepici.

Šťouchnul jsem do Kačmara loktem, když jsem zabrzdil na vsi před jeho domem, už se rozednilo a ptáci začínali řvát. Vymotal se z auta, v kapse měl lněný sáček s nakopanými vltavíny, ani nezabručel pozdrav. Pokračoval jsem do Hradce, zaparkoval auto u chodníku a potichu odemkl domovní dveře. Karolína spala v ložnici a po mě tekla horká voda ze sprchy a oči mě pálily a bylo mi smutno.

Vstal jsem z postele kolem jedné hodiny odpolední, stejně už se nedalo spát, když slunce prosvěcovalo zatažený závěs na okně ložnice. Mžoural jsem na denním světle jako krtek. Ohřál jsem si nějaké jídlo, co mi nechala Karolína v ledničce, na stolku v obývacím pokoji leželo album s fotografiemi z naší loňské dovolené u moře. Karolína byla pečlivá a popisovala každý obrázek, kdy, kde a co, nemohla nikdy pochopit, že se nerad fotografuju a nerad si prohlížím fotografická alba, že svých pár černobílých fotek z dřívějška mám naházených v krabici od bonboniéry.

Věděl jsem, že Karolínu možná ten den ani neuvidím, vracela se poslední dobou dost pozdě z práce. Hradecká realitní kancelář se spojila s velkou realitkou z krajského města a Karolína tam dost často jezdila. Měl jsem radost, když na jaře přišla s tím, že jí nabídli místo prokuristky společnosti. Vzala to a přibyly jí starosti, ale mě to přišlo lepší, než období, kdy trávila čas povídáním s kamarádkami a čtením přihlouplých magazínů nebo navštěvováním kartářek. Ani mě nenapadlo přemýšlet o tom, co všechno se tím může změnit.

Do večera jsem se Karolíny nedočkal a tak jsem sedl do auta a vyrazil ke Kačmarům. Naložili jsme do auta pivo pro Kačmara a také čerpací zařízení zabalené v dece, na kterém doma pracoval přes víkend. V terénu jsme to vybalili a zapojili, fungovalo to skvěle. Malé čerpadlo napojené dráty na akumulátor z auta bzučelo jak šicí stroj.

„Teď jsme teprve profíci,“ pochvaloval si Kačmar, „žádný kýble a vylejvat vodu.“

Opravdu to šlo lépe, nemuseli jsme se od té doby zdržovat vyléváním vody, která se stahovala do vykopaných jam. Ale práce byla v tomto koutě namáhavá a tvrdá, byla to daň za to, že tu byl poměrně klid, že málokdo byl ochotný v takových podmínkách kopat vltavíny. Ty byly ukryté v tvrdém jílu, jako by byly zabetonované. Zkrácenými krumpáči jsme v jámě uráželi hroudy jílu a ty jsme rukama nebo malou motyčkou rozlamovali a prohledávali kousek po kousku. Byl jsem po dvou týdnech dost zklamaný, protože vltavíny tu nebyly nijak zvlášť kvalitní a na pár gramů toho proklatého zeleného skla jsme museli vytěžit kubíky a kubíky těžké hlíny. Pro svou sbírku jsem si nechal jen pár kousků a to jenom proto, že jsem z téhle lokality ještě žádný vltavín neměl. Kačmar v té době již zajišťoval odbyt vltavínů sám, prodával většinou přímo překupníkovi, který chtěl jenom kvalitní kousky, byl jsem přesvědčen, že překupník je prodává dál někam do ciziny, snad do Ameriky.

Po pár týdnech těžké práce jsme toho měli oba dost a rozhodli jsme se, že zase změníme působiště. Věděl jsem o spoustě míst, kde se nacházely kvalitní vltavíny, jenže ta byla všeobecně známá a nejvíce kontrolovaná.

Byla noc, blikali jsme do tmy jen svítilnami na čepicích, jako světlušky. Už týden jsme  kopali na hodně dobré žíle, věděl jsem o ní už několik let, ale byl jsem tu do té doby jen několikrát. Všechno se rozneslo tenkrát mezi hledači vltavínů, když ve výkopech při pokládání nějakých kabelů byly nalezeny v zemi přírodní zelené střepy.

Seděli jsme na okraji jámy, jedli jsme z plechovky ohřáté fazole s párkem, Kačmar nakrájel chleba na takové klíny, že jsem na ně nemohl otevřít pusu. Před námi byly ještě tak dvě hodiny práce, nad obzorem se už pozvolna prosvětloval bleďoučký opar, za pár chvil se změní v hnědočervený světlý proužek, nenápadná předzvěst, že slunce už bere dráhu vzhůru na nebe. Ale to my dva už budeme zase zalezlí v díře a budeme trpělivě prohrabávat písek a pak, až přijde čas, ztratíme se jako stíny.

Kačmar si lehl na rozprostřenou košili, masíroval jsem mu chvíli jeho bolavé rameno a potom jsme zalezli zase pod zem. Vystřídal jsem Kačmara vpředu, když už moc hekal a funěl, prohluboval jsem boční chodbu, kterou on začal, hlína tady byla mnohem lepší než na naší předešlé štaci, lépe se kopalo, byla písčitá a vltavíny, rozežrané kyselými podzemními vodami, měli tak hlubokou a jemnou skulptaci, že tvořila pichlavé hroty: ne nadarmo se říkalo takovým tvarům ježci, kolikrát jsme se o ně i při opatrném vyprošťování z půdy popíchali do krve. Ale stálo to za to, i Kačmar už věděl, že za podobné kousky dostane nejvíc peněz, a vedli jsme spolu věčné hádky, které exempláře si ponechám pro sebe a které se prodají.

A pak jsem narazil na žílu, která začínala nenápadně, několik centimetrů téměř čistého písku, vypadlo z ní několik tmavých zelených vltavínů. Po chvíli kopání jsem zjistil, že žíla se rozšiřuje skoro do půl metru. Kopal jsem jako o život, věděl jsem, že než se rozední, měli bychom vypadnout, vůbec jsem neregistroval, kde je Kačmar a co dělá. Ze stěny koukal tmavý střep, mohl to být klidně nález roku, hlavně nesmí být porušený, říkal jsem si, hlavně ho nesmím motyčkou urazit nebo ulomit rukou. Zdálo se mi, že snad slyším Kačmara, jak něco volá, ale ztrácelo se mi to v hlasitosti mého vlastního oddychování, světlo lampy v podzemí přeskakovalo po pruhu písku a po vltavínu, který jsem opatrně a ze široka obkopával cepínkem. Kopal jsem skoro vleže, byl jsem nasoukaný v boční štole skoro celý. Cítil jsem v sobě tu radost a to vzrušení, které k tomuhle odjakživa patřilo: najít konečně ten pravý kámen nebo aspoň nějaký menší a dobře ho prodat, a vykoupit tak ten pot a tmu a chlad a mokro v botách. Ještě párkrát jsem zapáčil, opřel se do zkrácené násady zabroušeného krumpáče a vtom jsem cítil jsem v pažích, jak něco povolilo. Byl to takový zvuk, jako když se v jemně mleté mouce otočí vařečkou. Najednou mi něco přirazilo hlavu k zemi a v tu ránu byla tma a tíha celé zeměkoule na mém hrudníku, byl to okamžik, bez dechu a bez hnutí, hrubá tíha mi drtila obličej a oči. A ty najednou jako by prozřely, rozběhlo se to a roztočilo jako kolotoč, jako kolo štěstí na pouti, když jsem byl kluk, barvy, modrá, červená, žlutá, táta a máma, škola, náves, lidi a ulice, Karolína a padalo listí, Kačmar, smál se, rozhalenou košili, ve slunci, padám z kola na asfalt, dřu si kůži, bolí to, bolí to, bolest, prasklo mi v ruce v zádech, pak jsem zabral rukama jako ve vodě, dvě tempa, ještě jednou to škublo v kříži a ještě jednou a pak v kolenou, konečně jsem polkl, ale písek, kamínky dřely po patře a v krku a ta tíha byla konečně ze mě pryč. Po zádech jsem byl tažen a slyšel jsem Kačmara, jeho hlas z takové dálky. Ovanul mě vlhký vzduch.

Klečel jsem a Kačmar mě držel za ramena, dávil jsem do trávy písek a kousíčky hlíny, neviděl jsem, víčka pevně sevřená, jako by mi někdo vyřízl oči. Když jsem mohl plynule dýchat, lehl jsem si na trávu, necítil jsem své tělo, měl jsem písek v uších, v nose, v puse a v očích.

„Co ti je!?“ křičel na mě Kačmar, už jsem ho konečně slyšel, když jsem si vydrápal písek z uší.

„Co tě bolí?“ křičel dál a já jsem se převrátil na bok a vyplivl ještě nějakou hlínu.

„Neřvi tak, já tě slyším...,“ dostal jsem ze sebe.

„Sláva,“ odfoukl si Kačmar a sednul si na zem vedle mě, „už jsem myslel, že tě odtud nedostanu.“.

Po chvíli jsem nastoupil do auta, Kačmar se rozjel, do jeho košile jsem si utíral obličej, do látky se zapíjela krev. Jeli jsme chvíli řídnoucí tmou a mlhou a na první odbočce Kačmar zahnul doprava, byla to nějaká polní cesta, stočil jsem okýnko, ovanul mě vlhký chlad. Pak jsme zahlédli vzdálená světla a současně nějaký roztřesený zvuk motoru, kašlal jsem pořád písek a Kačmar mě vystrčil z auta a tlačil mě před sebou.

Octli jsme se před nějakým kravínem, teplý závan stáje a nasládlý pach dobytka, ten motor, to byla vrčící vývěva, ranní dojení krav. Kačmar promluvil k paní v šátku, v mlze opodál blafal traktor. Zavedla nás do vykachlíčkované místnosti, kde stála objemná kruhová nádrž na mléko. Kačmar roztočil kohoutek a z oranžové hadice vytryskla voda, myl jsem si v proudu obličej a opatrně vyplachoval oči.

Kačmar zmizel někam s tou paní, myl jsem si celou hlavu, z vlasů padala zrníčka písku na dlaždičky. Když jsem zastavil vodu, měl jsem úplně promočené boty a nohavice a rukávy košile. Vešel jsem oprýskanými dveřmi do stáje, sedl si na balík slámy u stěny, krávy stály přivázané u žlabů a otáčely po mně rozvážně hlavy a dlouze se na mě dívaly smutnýma očima, hnědýma a modrýma, měl jsem mokré vlasy a studily mě nohy. Kačmar přišel se starým traktoristou, který v jednom kuse kouřil, připaloval si jednu od druhé a vytáhl láhev rumu, byla z poloviny plná. Loknul jsem si dvakrát ze skleněného hrdla a pak jsme šli do malé místnůstky, kde byl stůl a dvě židle, ženské tu svačili chleba s máslem a se salámem. Sedli jsme si s Kačmarem na obrácené kbelíky, v hlavě mi pořád ještě hučelo. Dostal jsem horký čaj a traktorista si zapálil další cigaretu a povídalo se. O mléce a o jeteli, kolik stojí nafta a kolik brambory, o lidech odsud, které Kačmar znal, o práci a o životě a o smrti. Poslouchal jsem ty normální lidské řeči tak lačně, byl jsem zase v pořádku, jako by mi na prsou před půl hodinou neležely dvě tuny uvolněné zeminy.

Vypitou láhev uklidily ženské do úzké plechové skříně, kde měly pracovní oděvy a nářadí a holínky. Vzali jsme s Kačmarem do ruky vidle a pomohli ženským nastlat slámu na stání pod krávy.

V pět hodin ráno jsem se prosmýkl dveřmi domů, nechtěl jsem vzbudit Karolínu, ale otevřela najednou dveře koupelny, stál jsem před ní nahý s odřenýma rukama, se sedřenou kůží na obličeji a šrámy na krku. Potrhaná košile od krve ležela u mých nohou. Neříkala nic, jenom tam stála, musel jsem kolem ní chtě nechtě překulhat do ložnice, bolelo mě na prsou a napadal jsem na jednu nohu. Natáhl jsem se na postel, bylo mi, jako by mě přejel tank. Karolína už spát nešla, seděla v kuchyni a brečela, zvedl jsem se, abych ji uklidnil. Mlčela a pak zmizela v koupelně. Znovu jsem se opatrně položil na postel.

V neděli jsme oba dlouho spali a kolem jedenácté jsme seděli po dlouhé době spolu v kuchyni u snídaně. Karolína držela v obou dlaních hrneček a upíjela kávu se smetanou. Snažil jsem se rozpomenout, jak dlouho vlastně nosí nový účes a všiml jsem si, že má spoustu nových šatů, hlavně různé kostýmy, které nosila do práce.

„Měla jsem tě poslat hned k doktorovi, hned to ráno,“ řekla smířlivým tónem a dívala se mi do očí, jako by vyžadovala bezpodmínečně moji odpověď.

„Nebylo to nic vážnýho, cítím se dobře, fakt. Nic mě nebolí,“ oponoval jsem mírně.

Karolína vzdychla a napila se.

„Najdi si už konečně ňákou pořádnou práci, Pavle, vždyť ti všechno utíká pod rukama, příležitosti, šance, čas. Za pár let se nikde nechytneš, věř mi...“

„Ale vždyť já ti přece nosím peníze, akorát že nechodím v bílý košili a v kravatě...“

„O to přece vůbec nejde. Já nechci, aby naše budoucnost byla založená na něčem tak pochybným, jako je tvý hledání kamenů...“

„Ale Karolíno, naše budoucnost je přece založená na něčem úplně jiným, že jsme spolu, že se máme rádi, mě na ničem jiným nikdy nezáleželo a nezáleží...“

Karolína se dívala do ubrusu a po chvíli zvedla oči ke mě.

„Víš, Pavle, s tebou se krásně sní a lítá nad mrakama a tak dál, ale život s tebou je k ničemu.“

Zíral jsem na ni, co to právě řekla, zkoumal jsem, jestli se usmívá nebo jak to vlastně myslela, a neměl jsem co na to odpovědět, cukr mi hořkl v puse a slunce za okny se mi zdálo protivné.

>>> zpět na Knihy <<<