Temelín za několik našich generací vrostl do regionu

rozhovor Ivana Hartmana s Jiřím Hájíčkem, uveřejněný v Hospodářských novinách, 29. 4. 2013.

Jiří Hájíček se na cestě za příběhem snaží klást nástrahy. Na psacím stroji už by ale román napsat nedokázal. "Blahořečím notebooku," říká spisovatel, který za román Rybí krev letos získal cenu Magnesia Litera za Knihu roku.

Větu nebo odstavec dokáže několik současných českých autorů napsat lépe než on. Ne však román, charakterizoval Aleš Palán před časem v tomto listu prózu Rybí krev Jiřího Hájíčka.
Přesněji pojmenovat podstatu Hájíčkova posledního románu, který předminulý týden získal cenu Magnesia Litera za Knihu roku, snad ani nelze. Hájíček pro Rybí krev navíc našel silné realistické téma: osudy lidí vystěhovaných kvůli stavbě Jaderné elektrárny Temelín z domovů.

HN: Soutěž na dostavbu Temelína dospěla do rozhodování mezi dvěma dodavateli. Komu "fandíte" – Rusům, nebo Američanům?
V hokeji bych věděl, ale takhle nefandím nikomu, i když samozřejmě sleduji, jak se stavba vyvíjí. Ale v této chvíli mě už vlastně Temelín nezajímá. Ani román Rybí krev není primárně o Temelínu.

HN: Ale Temelín vám změnil život, stejně jako hrdinům Rybí krve.
Temelín ovlivnil životy lidí žijících v oblasti, kde jsem vyrůstal. Jenže za ty roky, co se staví elektrárna, dospělo několik generací a Temelín vrostl do regionu. Spousta mých známých v elektrárně pracuje nebo s ní aspoň spolupracuje. Ekonomicky je to silná "záležitost".

HN: Jenže třeba "strejda Venca" z Rybí krve kvůli tomu, že mu Temelín vzal domov, skočí do Vltavy.
Strejdu Vencu mám rád jako vlastního. Chlápek, který se jeví jako buran, ale vlastně je citlivý, to nakonec vyřeší chlapsky.

HN: Páchat sebevraždu je chlapské?
No, když nemáte děti a hypotéku ani manželku, kterou byste tím zarmoutil, tak mi to přijde jako dobré harakiri. Neznamená to ale, že sebevraždu schvaluji. Venca je jen fatální typ, který k takovému konci směřuje, což možná čtenáři předem poznají.

HN: Na čí straně v Rybí krvi stojíte?
Mám rád pozici pozorovatele. Ale na druhé straně nedokážu být nestranný pozorovatel. Možná to bude znít pateticky, ale vždy stojím na straně člověka a lidskosti.

HN: Takže místo Temelína mohla sehrát v Rybí krvi obdobnou úlohu jiná stavba?
Ano. Můžeme se přenést třeba do severních Čech nebo jinam. Ale důležitý je dnes ten časový posun – román se odehrává v přelomových osmdesátých a devadesátých letech, kdy temelínské téma bylo vyhrocené, diskutovalo se o tom, jestli se elektrárna dostaví, nebo ne. Tehdy šlo o zásadové postoje svázané s existenční otázkou. Proto i v románu jsou věci tak vyhrocené. Pamatuji si protitemelínské kempy i různé petice, ale na druhou stranu také silný tlak ve prospěch stavby. Dnes tu otázku už takhle radikálně postavit nejde, vesnice jsou zbourané a vrátit to nelze, je to spíš věc energetické koncepce.

HN: Jenže tehdy bylo po havárii v Černobylu a dnes po neštěstí ve Fukušimě.
Otázku jaderné bezpečnosti nemám pro sebe vyřešenou. Instinktivně jsem proti, nikdo mi nedokáže říct, co se stane s jaderným odpadem. Politici to neřeší, protože téma přesahuje jejich volební období. A tak spoléhám na to, že mezi vědci a techniky jsou lidé se svědomím. Musím se spolehnout, nebo na to nemyslet.

HN: Vy na Temelín nemyslíte?
Za chvíli se chystám k rodičům do Týna nad Vltavou, takže zase kolem temelínských věží pojedu. Jezdím tak spoustu let a už je ani nevnímám. Jen si všímám, že dřív tam postávala auta s rakouskými značkami a lidé si elektrárnu fotili nebo natáčeli. Poslední dobou před ní vidím Japonce s foťáčky. Nevím, zda mají povědomí o temelínském fenoménu. Možná jim jen přijde zajímavé prohlédnout si nejdřív středověký "skanzen" v Českém Krumlově, pak je autokar vyklopí na návsi v Holašovicích, aby viděli další skanzen lidového baroka... a teď postávají u věží Temelína.

HN: Volíte zelené?
Jednou jsem je volil. Vnitřním založením jsem "ekolog", moji dětští hrdinové byli J. Y. Cousteau nebo ochránce lvů George Adamson, vždy budu podporovat to, co chrání Zemi. Nebudu stát na druhém pólu, kde se tvrdí, že nejdůležitější je lidská svoboda, a tak si člověk může Zemi svobodně zničit, protože pak bude mít zase dost rozumu na to, aby všechno obnovil. Ale někdy mám pocit, že kdykoliv se objeví dobrá myšlenka, snaží se ji někdo co nejdřív zdiskreditovat. Všechno, co mělo dobrý úmysl, se přetvoří v paskvil. Třeba fotovoltaika.

HN: V Rybí krvi se dva milenci, vystěhovaní ze zrušených vsí, rozejdou, když ona zjistí, že on tajně pracuje pro stavbu elektrárny. Přijal byste, kdyby vám Temelín chtěl zaplatit vydání románu?
Mám naštěstí dobrého nakladatele, takže takovou otázku nemusím řešit.

HN: A kdybyste musel?
Kam mě to tlačíte? No, odmítl bych to...

HN: Odrážíte se v některé z postav Rybí krve vy sám?
Přímo ne, ale snažil jsem se přetransformovat do postavy dívky Hany. Ovšem mnohem spíš zachytit životní pocit, který si pamatuji. Při psaní jsem myslel na vesnické holky, které jsem znal, se kterými jsem vyrůstal, a snažil jsem se nezpronevěřit generačnímu zážitku mých vrstevníků narozených v šedesátých letech.

HN: Vaše rodina nebyla kvůli Temelínu vystěhovaná?
Nebyla. A dokonce i děda s babičkou ve zpola zatopeném Purkarci vystěhování unikli. Jejich chalupa, která dodnes stojí, je těsně za čárou ponoru. Pamatuju si, jak se v průběhu let neustále diskutovalo o tom, kdo je za čárou a kdo nad ní. Část vsi na levém břehu to odnesla méně než na pravém, který je pod vodou celý. Moje devadesátiletá babička, která už nevidí a skoro neslyší, má dodnes v hlavě naskenované všechny chalupy i jejich čísla popisná.

HN: Selský baroko i Rybí krev mají strhující závěry, ke kterým ovšem oba romány směřují volným tempem. Měl jste ta finále předem připravená?
Když jsem psal Selský baroko, pevnou osnovu jsem neměl, pouze rešerše, vše vznikalo v průběhu psaní, v magických momentech, kdy se během "procesu" stane něco, s čím nepočítáte. U Rybí krve jsem měl promyšlenější koncepci. Četl jsem několik knih literatury faktu o Temelínu, které vyšly v devadesátých letech – o stavbě samé, o rezistenci vůči ní, o tom, jak se vše proměňovalo. A navíc jsem v té oblasti vyrůstal. Na základní školu jsem chodil se spolužáky, kteří tam přestoupili z malotřídních škol ve vsích, jež byly kvůli Temelínu zbourány. Začínal jsem tedy u postav, dělal jsem si poznámky k jejich charakterům, zapisoval jsem si úryvky dialogů a vztahy k jiným postavám a až potom jsem začal psát text.

HN: Píšete lehce?
Píšu těžce. Neumím si představit, že bych psal na psacím stroji jako generace starších autorů. Blahořečím notebooku. Tam je lehké dělat nové verze rukopisu.

HN: Kolik verzí měla Rybí krev?
Tři nebo čtyři, Selský baroko asi sedm. Mám štěstí na dobré redaktory, takže třeba Rybí krev jsme ještě rok ladili a zhruba třetina rukopisu odpadla.

HN: Bylo to dramatické?
Práce s redaktorem Mirkem Balaštíkem je na bázi přátelství. Ale bojovali jsme o jednotlivé pasáže, o to, zda mají, či nemají být vyškrtnuty. Dokonce když byla knížka vysázená, tak jsme jednu pasáž, o které jsem si myslel, že už jsem ji vybojoval, vytrhali ze sazby. Ale uvědomuji si, že autor má tendenci stavět text víc košatě, a tak škrty románu většinou prospívají, uvolňují ho, dávají mu spád.

HN: Co jste vytrhávali ze sazby?
Příběh Rybí krve je sám o sobě dost smutný, tak jsem do něj vložil komickou pasáž pracovně nazvanou Králík, myslel jsem si, že román trochu uvolní. Vyprávěl mi ji kamarád s tím, že se údajně stala jemu a jeho dětem. Ale pak jsem tutéž příhodu slyšel z jiných míst, a dokonce z televize. Mirek Balaštík mě přesvědčil, že by nepůsobila autenticky.
Také jsme vyškrtávali pasáže, které jsem sice považoval za důležité, ale zpomalovaly děj. Obecně je to ale tak, že můžete napsat: "Hanka, Olina a Anna byly od dětství nejlepší kamarádky a zažily spolu spoustu příhod." Vejde se to do jedné věty. Anebo můžete tu větu v deseti epizodách rozvést. Ale text se pak rozlévá do šířky. Takže jsme ho osekávali, aby proud byl dravější. I tak mi někteří lidé říkají, že je Rybí krev pomalá.

HN: Prý se stále čeká na velký český román přítomné doby. Jak by měl vypadat?
Nevím. Už Bohumil Hrabal se bavil se svými souputníky, kdo bude tím dalším spisovatelem po Haškovi a Kafkovi. Asi každá generace se takhle ptá. A všichni říkají, že velký román ještě nepřišel. No tak asi nepřišel. Asi to není ani Topol, ani Balabán, ani Jiří Kratochvil...

HN: Kdo je to pro vás?
Silný byl román Sestra od Jáchyma Topola na začátku devadesátých let. Bylo mi něco přes dvacet, když jsem ho četl, ale nevím, jestli by mě tak oslovil i dnes, když je mi čtyřicet pět. Tehdy jsem začínal psát, hledal jsem svůj styl. Sestra byla hodně syrová, nekompromisní, avantgardní. Jako čtenář mám rád příběhy, za nimiž vidím osobní zkušenost. Třeba ještě Pestré vrstvy Ivana Landsmanna, text, který nebyl napsaný od stolu, příběh, který si nehraje s formou a není to vyloženě literátský text.

HN: Rybí krev také není "literátská".
Píšu "popisný realismus", který někomu připadá nudný a nezajímá ho. Někdo preferuje čtení jako zábavu, jako hru a ocení stylistické a kompoziční finesy. To ale já nedokážu.

HN: Před sedmi lety jste dostal za Selský baroko první Literu. Jak ovlivnila zájem o vaše knihy?
Selskýho baroka se prodalo kolem šesti a půl tisíce kusů, předtím jsem prodal maximálně do tisíce kusů knih. Rybí krev má do letošního jara tři a půl tisíce kusů a teď se připravuje dotisk.

HN: Čekal jste, že za Rybí krev dostanete také Literu? Recenze byly příznivé, o ceně rozhodují odborníci, často ti, kteří ty recenze píší.
Nečekal. Měl jsem svého favorita, román Stropy Zuzany Brabcové, a potěšilo mě, že ocenění získal, je to skvělý text. Nemám ambice s někým soupeřit, zvlášť když jsem zjistil, že je mezi nominovanými Jiří Kratochvil, legenda české literatury.

HN: Při přebírání Litery jste řekl, že píšete pro čtenáře. Do jaké míry na ně při psaní myslíte?
To, co mám rád jako čtenář, se snažím nabídnout i svým čtenářům, takže potud na ně myslím. Ale snažím se jim cestu příběhem znesnadnit, klást nástrahy.

HN: Jaké?
V Rybí krvi se za ně dají považovat vypjaté emoční momenty, citové zlomy. Hrál jsem si s pasážemi, kdy se Hana vrací z ciziny a setkává se se svým bratrem i Olinou, které kdysi přebrala kluka. Ty scény, jak mám ověřeno z veřejných čtení, emotivně působí na čtenářky... No, i na čtenáře. Chodí mi maily, v nichž holky píší, že brečely. Na jednu stranu mám radost, že nástraha zafungovala. Zároveň ale doufám, že to nebyla jen povrchní léčka, že uvěřily postavě a příběhu.

HN: Taky jste někdy brečel nad knihou?
Jednou jsem brečel nad filmem Hlas moře s Javierem Bardemem. Byl o eutanazii. Ale nebyl to sentimentální doják.

HN.IHNED.CZ 29. 4. 2013
Snímky: HN - Jiří Koťátko

>>> zpět na Texty <<<