Zajímají mě zlomové okamžiky

rozhovor Miroslava Balaštíka s Jiřím Hájíčkem, uveřejněný v revue Host, č 8, 2007.

Když před dvěma lety vyšel Hájíčkův román Selský baroko, ukázalo se, že nedávná historie přestává být konečně jen tématem pro historiky. Téměř detektivní příběh z doby kolektivizace vesnice vzbudil mimořádnou pozornost asi právě tím, že minulost uchopil nikoliv skrze data a fakta, ale v tom, jak zasáhla konkrétní lidské osudy. Je konec srpna, sobota, po poledni. Sedíme v kavárně Chat Noir na náměstí v Českých Budějovicích. Je tu prázdno, hučí jen chladicí vitrína, kde se na tácku otáčí několik osamělých banánků v čokoládě. „Jindy tu bývá rušněji," jakoby omluvně glosuje ospalou letní atmosféru Jiří Hájíček. „Tady se schází naše českobudějovická literární buňka," dodává s úsměvem. Na stěnách roztančené plakáty slavného pařížského kabaretu, v oknech liduprázdné českobudějovické náměstí...

 

Co je to literární buňka?
Někdy před dvěma roky jsme se začali scházet s básníkem a prozaikem Davidem Žákem tady v kavárně. Pak se k nám přidali další, básnířka Marcela Pátková, budějovický básník Pepa Vrba, Honza Cempírek, autor prózy Rafinerie, student Petr Andreas, mladý básník. Je to spíš taková stolní společnost a patří k ní i naše drahé polovičky, partnerky, partneři. Občas řešíme své grafomanské záležitosti, co kdo píše, co chystá, čteme si z nových rukopisů, někdy si jen tak povídáme u kávy. Nedávno jsme ale založili Občanské sdružení Zeyer a chceme uspořádat literární festiválek.

Proč právě Zeyer?
Jeden náš kamarád, kterému se říká Markýz, koupil kapli u Chelčic. Kdysi tam objevili zázračný pramen, který uzdravoval lidi, tak u něj postavili kapli Máří Magdaleny. Nakonec patřila JZD, zchátrala a byla na prodej a on šel náhodou kolem a rozhodl se, že kapli koupí. Teď ji po sobotách a nedělích opravuje. A kousek dál, jiný známý, kterému se přezdívá Hrábě, koupil starej hostinec, kde se říkalo Na lázni. Vede od něj krásná alej k libějovickému zámku a pak dál až ke klášteru Lomec neboli Lomeček. Je to překrásná krajina, takový pozůstatek barokního uspořádání. Hostinec je památný tím, že tam občas chodil Julius Zeyer, který byl z Vodňan. Dochovala se jedna příhoda. Zeyer přišel brzo ráno a chtěl si dát kafe a hostinský ho odmítl, že kafe nevede, tak Zeyer říká, že by si dal víno, a on že víno taky nevede, že jedině pivo. Zeyer se nasral a odešel a pak o tom napsal ironickou báseň. Tahle příhoda se dochovala i proto, že ji místní páter Florian Fencl zapsal do svých pamětí. A právě v té hospodě Na lázni a v kapli Máří Magdaleny chceme pořádat různé literární a kulturní akce. Osmadvacátého září bude první čtení, kde se představí právě členové naší literární buňky.

Dali jste se dohromady i proto, že tady na menším městě je málo kulturních akcí? A že vás to vlastně nutí nějak víc držet pohromadě než v Praze nebo v Brně?
Asi ano. Budějovice jsou město obchodu a průmyslu, je tady i univerzita, ale potřebovalo by více kultury a ducha. Je tu literární kavárna Měsíc ve dne, funguje zde Jihočeský klub Obce spisovatelů, je tu spousta knihkupectví různých úrovní, ale třeba literární čtení, která by byla navštěvovaná a měla nějakou koncepci, tady žádnou pravidelnost a tradici nemají. Chtěli bychom vytvořit něco podobného, co existuje třeba v Děčíně v severních Čechách kolem Radka Fridricha nebo Patrika Linharta. Byli jsme loni s Davidem Žákem na děčínském Zarafestu a inspirovalo nás to. Uvidíme…

S literárními akcemi v Budějovicích moc spokojený nejsi, ale právě dnes tady probíhá tradiční Země živitelka. Ty jsi vystudoval zemědělskou fakultu, netáhne tě to ještě mezi dobytek?
Jak to myslíš…? (směje se) Já jsem na Živitelce nebyl už hrozně dlouho. Léta. Ani nevím, jak to tam dnes vypadá.

Takže vesnice, venkovský život je pro tebe už jen námětem knih? Myslím samozřejmě na román Selský baroko, ale i dřívější knihy, které se odehrávají na vesnici…
Vesnice je pro mě hlavně prostor dětství. Žil jsem v Purkarci, vesničce na břehu Vltavy, asi do osmi let, pak jsme se přestěhovali do Týna. Ale vracel jsem se tam. Dětství je hrozně intenzivní období, takže mám obrazy návsi a chalup okolo vryté do paměti a ta venkovská atmosféra je ve mně pořád. Ale samozřejmě si ten prostor už zabydluju jinými příběhy, které jsem nezažil nebo jsem je zažil třeba později a v jiných souvislostech.

Co se ti konkrétně vybaví při vzpomínce na vesnici?
Asi právě ta náves, to je středobod každé vesnice. Pamatuju si, jak mi to vždycky přišlo strašně ohromné prostranství. Ale bylo to dané dětskou perspektivou, a když jsem tam byl po letech, žasl jsem, jak je malé. Na vesnici jsem se pak vrátil ještě jednou, když jsem po vojně v roce 1990 pracoval následující tři roky v bývalém zemědělském družstvu v obcích kolem Temelína. A tam jsem zažil i tu trasformaci, kdy končilo socialistické zemědělství a půda se vracela dřívějším majitelům. Kdy se družstva začala rozpadat a lidi houfně odcházeli, protože byla umělá přezaměstnanost a oni najednou neměli co dělat.

Vraťme se ještě do dětství. Ty jsi vyrůstal v sedmdesátých letech. Jak tehdy vypadal život na vesnici? Projevila se na něm nějak normalizace?
Mně přišlo, že v těch chalupách se žilo a žije pořád přibližně stejně, i když to tak asi být nemohlo, protože otcové nepracovali na svém, ale na družstevním. Všichni ale měli svoje záhumenky. To byl fenomén české vesnice za reálného socialismu. Když už měli komunisti zemědělství pod palcem, tak lidem aspoň dovolili, aby kolem domků měli nějaké svoje malé políčko, kde mohli pěstovat brambory, zeleninu, obilí pro drůbež a pro prase. Lidi byli soběstační aspoň ve své domácí spotřebě. Ráno se šlo do družstva a odpoledne, po šichtě, ještě na vlastní. Lidi na venkově vždycky byli nesmírně pracovití.

Existoval nějaký kolektivní život?
Ten se odehrával hlavně v hospodě, kde bývaly pravidelné hasičské zábavy, myslivecké plesy a konkrétně v Purkarci přežíval spolek Vltavan. To byli bývalí plavci, voraři, kteří plavili dřevo až do Prahy, dokud ještě nebyla vltavská kaskáda. Psal o tom také jeden totálně zapomenutej spisovatel, kterej se v Purkarci narodil, jmenoval se Josef Kučera, ale psal i pod pseudonymem Dorovín. Mimochodem ten spolek z nějaké nostalgie funguje dodnes, tehdy pořádal vltavanské slavnosti, které se konaly i ve Štěchovicích, v Davli a dalších místech kolem toku Vltavy. Vltavani měli pruhované košile a uniformy a dokonce v Purkarci je i maličké muzeum vorařství. Potom jsem se na vesnici vracel jen málo, a když jsem tam přišel za prací po vojně, už to bylo něco jiného. Pracoval jsem ve vesnicích okolo Temelína, bylo tam už hodně lidí z města, kteří se přistěhovali za prací, za družstevním bytem. To bylo typické pro konec sedmdesátých a počátek osmdesátých let, kdy se družstvům relativně dařilo, daly se tam vydělat peníze, lidé měli různé výhody a dostávali naturálie. Ale to už samozřejmě nebylo žádné tradiční hospodaření, byla to velkovýroba, ve stájích se pracovalo na směny, jako ve fabrice. Pak přišel převrat a stát zrušil dotace, které šly do zemědělství. Někteří lidé šli do soukroma a veškerý majetek družstva se rozpočítával mezi členy. A samozřejmě vznikalo mezi nimi napětí, protože starousedlíci si ještě moc dobře pamatovali, co se dělo v padesátých letech a kdo jakou tehdy hrál roli. Členské schůze na družstvu byly tehdy hodně ostré, jenže začít znova soukromě hospodařit se už mnohým nepodařilo. Aby se člověk uživil, potřebuje dnes hodně půdy, takže když někomu vrátili pár hektarů, nic s tím nenadělal.
Po vydání Selskýho baroka mi chodily dopisy z různých koutů Čech i Moravy, v nichž se staří pamětníci mimo jiné pozastavovali nad tím, že ze třiceti hektarů, kvůli kterým v padesátých letech trpěla celá rodina, se dnes nikdo neuživí. Doba už je jinde. Můj otec dostal zpět necelé dva hektary, protože pochází z více sourozenců, ale pronajal je zpátky družstvu, které se transformovalo na obchodní společnost a funguje dál. Takhle to udělala spousta lidí.

Pamatuješ si, že by se i v sedmdesátých letech řešilo na vesnici, kdo co měl před kolektivizací, komu co ukradli?
To samozřejmě. Na vesnici se nezapomíná. Stávalo se, že si to ožralí chlápci v hospodě vyříkávali, kdo musel odevzdat kolik polí a komu odvezli vykrmený prase těsně před zabijačkou a tak dál. To se vědělo pořád. I můj děda musel odevzdat polnosti a dobytek, ale otec o tom nikdy moc nemluvil, asi taky z opatrnosti, abychom my děti třeba ve škole něco nekecly a nebyl průšvih. Táta se jako syn kulaka nesměl ani vyučit, tak dělal celej život řidiče. Pamatuju si, že když byla třeba nějaká rodinná oslava, tak na tyhle věci občas přišla řeč. Otec byl myslím rád, že tehdy vyvázli vcelku se zdravou kůží. Ale když jsem byl mladej, tak mě tohle stejně moc nezajímalo, to až po třicítce jsem se trochu začal vrtat v minulosti, zajímalo mě, co rodiče dělali, když jim bylo jako mně, a to byl jeden z důvodů, proč jsem se nakonec pustil do psaní Selskýho baroka.

Potřeboval jsi najít svoje kořeny?
Vlastně to začalo tím, že se mi ozval jeden můj jmenovec z Ameriky. Poslal mi e-mail, že mě našel podle stejného příjmení, a prosil mě, jestli bych mu nepomohl se sestavováním rodokmenu. Je odkudsi z Illinois a poslal mi fotku, jak mu nad krbem visí starý obrázek jeho pradědy, který kdysi přijel do Ameriky za prací. Já jsem o tom nic nevěděl, a tak jsem jel do Třeboně, kde jsem se potkal s pánem, který profesionálně sestavuje rodokmeny. S jeho pomocí jsem pak našel vesničku na Vltavotýnsku, která se jmenuje Doubravka, odkud přišli předkové toho Američana a odkud zřejmě pochází celý rod Hájíčků. Nafotil jsem to a poslal. Když jsem se už takto dostal k rodopisům, začalo mě to zajímat. Chodil jsem dál do archivu, pročítal si staré kroniky jihočeských obcí a hledal v nich příběhy z padesátých let. A těch jsem tam, spíše mezi řádky, našel spousty. Tohle byla hlavní inspirace pro Selský baroko, ta práce s kronikami. Pak jsem začal shánět odbornou literaturu, ale zjistil jsem, že o kolektivizaci je toho napsáno hrozně málo. Kromě nějakých sborníků jsem narazil jen na publikaci Soumrak selského stavu od Karla Jecha. Když Baroko vyšlo, potkali jsme se v jedné televizní debatě a pan Jech, nyní v důchodu, mi říkal, že v jeho badatelské práci o padesátých letech na venkově už vlastně nikdo nepokračuje.

Potřebuješ mít pro knihu vždycky nějaký reálný předobraz, nebo si většinou dokážeš všechno vyfabulovat?
Já nejsem typ autora, který by si sedl ke stolu a teď přemýšlel, o čem bude psát. Vždycky je to nějaká reálná inspirace zvnějšku, nějak se mě to téma dotýká, ale pak už jde psaní svou cestou. U Selskýho baroka je to asi vidět nejvíc, ale stejně tak Zloději zelených koní, novela o nelegálních hledačích vltavínů. Spousta kluků, kteří bydleli kolem nalezišť na Budějovicku, Trhosvinensku nebo Vodňansku, sbírala vltavíny, i já jsem zkoušel párkrát kopat s jednou partičkou, to mi bylo tak sedmnáct osmnáct. Pro mě to bylo takový klukovský dobrodružství, zdrhat před esenbákama nebo lesníkama, připadat si na chvíli jako zlatokop, ale někteří v tom jeli téměř „profesionálně“. A já jsem si na ty časy po létech vzpomněl a vybavila se mi spousta historek, co jsem tehdy na téma vltavínů zaslechl, a pak jsem si vyfabuloval příběh a nabušil to do notebooku.

Teď vychází tvoje novela Fotbalové deníky. Už podle názvu je jasné, že jde o úplně jiné téma.
Poté co vyšlo Baroko a dostalo literární cenu, jezdil jsem pořád na nějaká čtení a zvali mě na literární pořady a festivaly. Byly to desítky akcí, kdy jsem četl ty temné pasáže a diskutoval s lidmi o kolektivizaci. Ukázalo se, že jsem tím otevřel téma, které je ve společnosti pořád živé, ale nikdo se mu příliš nevěnuje. Ovšem upřímně řečeno, byl jsem z toho hodně unavený. Dostával jsem dopisy a e-maily od čtenářů, kteří mi psali, jak je to dobře, že o padesátých letech na venkově někdo napsal, a připojovali svoje životní příběhy z kolektivizace. Najednou jsem měl strach, že ode mě očekávají nějaké jasné slovo k historii. Ale to já neumím, tu dobu jsem neprožil a nejsem historik, pro mě byl důležitější příběh než podrobné historické souvislosti. Tak jsem si od toho chtěl odpočinout a řekl jsem si, že teď napíšu něco lehčího, svižný příběh z aktuální doby bez nějaké velké historie. Tak vznikly Fotbalové deníky.

Selský baroko ale potvrdilo, že nedávná minulost je velké téma, které pořád čeká na zpracování.
Osobně bych byl rád, kdyby tady bylo deset románů o vesnici padesátých let a ten můj by byl jen jeden z nich. To, že Selský baroko je zatím svým tématem víceméně osamocené, je jeho plus, ale i minus.

Jak to myslíš?
Tím plusem bylo to, že se románu díky neobvyklému tématu dostalo publicity, mluvilo se o něm, vyšla spousta recenzí. Minusem pro něj bylo podle mě to, že potom na tuhle jedinou knížku byly kladené nároky, jako by měla obsáhnout všechny aspekty toho tématu. To bylo patrné z některých recenzí. Někomu vadilo, že je to vlastně dost povrchní a nejde to víc historicky do hloubky, jiní mi vyčítali, že je to nepovedený pokus o velký společenský román. Ale já jsem nechtěl napsat velký společenský román o kolektivizaci, mně šlo o příběh ze současného venkova, jenž ještě tak úplně nestrávil svou minulost, která mezi lidma pořád vyplouvá na povrch. Proto říkám, že románů o kolektivizaci mělo vyjít po sametové revoluci víc a od autorů, kteří měli osobní zkušenost. Ten můj by pak byl jen střípkem mozaiky, jen jedním úhlem pohledu.

Čím to, že takové romány nejsou?
Myslím, že to je generační záležitost. Devadesátá léta jako by chtěla na minulost zapomenout a začít znovu, ale teď se řada mých vrstevníků, kterým je plus minus čtyřicet, začíná obracet a dívat se do minulosti. Zní to jako klišé, ale zřejmě si uvědomují, že tam jsou kořeny k pochopení dneška. Třeba Radka Denemarková a její Peníze od Hitlera. Myslím, že pro mou generaci přichází doba, kdy se ptáme našich otců na léta reálného socialismu, máme už odstup, protože nás to zasáhlo jen zkraje dospělosti. Jako se mladí v Německu ptali svých rodičů, co vlastně dělali za Třetí říše. To je ale uvnitř každé generace a je to záležitost pozdějšího věku, když už se člověk nepotřebuje osamostatňovat, nerevoltuje proti rodičům, ale naopak se jim snaží vracet to, co mu dali. A pak se začne zajímat o to, jaký byl vlastně jejich život, jaká byla doba jejich mládí.

Vraťme se k Fotbalovým deníkům...
Jak jsem řekl, Fotbalové deníky vznikly tak, že jsem se chtěl odreagovat. Jako každej kluk jsem samozřejmě hrál fotbal, chodím na Střelecký ostrov fandit českobudějovickému Dynamu, sleduju v televizi sportovní kanály a docela těžce jsem prožíval, když český nároďák minulý rok v létě propadl na mistrovství světa. Ženy pro tohle moc pochopení nemají, tak se mi v tom promítlo střetávání mužského a ženského světa. Do toho pak přišel zážitek, že se mé ženě Nicole ozvala její mladší pětadvacetiletá sestra, o níž neměla ani páru, že existuje. Přišlo mi to jako perfektní roznětka pro nějaký příběh. Zároveň mě lákalo schéma road movie, tak jsem to prostě spojil dohromady.

Rodinné vztahy vůbec hrají velkou roli i v tvých předchozích knihách…
Rodinné vztahy jsou to nejdůležitější, protože se jim člověk nemůže vyhnout. Každý má rodiče, kteří nějak předurčí jeho budoucí život, a v mnoha rodinách existují komplikované a většinou nedořešené vztahy, které se vyjevují v podobě traumat, jež člověk neustále podvědomě řeší. A přenáší si je mnohdy do svých dalších vztahů i do své nové rodiny.

Jaké ty si s sebou vláčíš trauma?
Já jsem naštěstí zažil hezké dětství ve fungující rodině, v té nejužší rodině jsme vycházeli dobře. Jsou ale rodiny, kde nezůstane kámen na kameni. Spousta napětí, animozit, které třeba při nějaké příležitosti vyhřeznou a lidi pak spolu několik let nemluví. Všude je toho plno, pak to řešíš s kamarádem u piva, v příbuzenstvu nebo s kolegy v práci.

No, zkusme trochu psychologizovat. Hrdinové tvých knih si jsou až překvapivě podobní a všichni vlastně řeší podobný problém: nacházejí se v situaci, kdy se jejich dosavadní život začíná hroutit, aby se na konci knihy ocitli v jakémsi meziprostoru, kdy jsou staré vazby definitivně zpřetrhány a oni jsou svým způsobem volní, jak říká hrdina Zlodějů zelených koní, „k mání“. Připadá ti tvůj život stereotypní? Nalinkovaný dopředu? Nechceš z toho podvědomě nějak uniknout?
To je trochu divoké spojení. Je pravda, že mě tento problém zajímá. Spousta lidí to má tak, že jedou v nějakých kolejích a nejsou schopní poodstoupit a podívat se na svůj život zvenčí, na svoje vztahy, rodinu, minulost. A přitom, když s nimi mluvíš a trochu je znáš, tak ti přijde úplně zjevné, že je tam nějaký problém. Musí ale přijít náraz zvenčí, aby si to uvědomili. Proto třeba Honza ve Fotbalových denících má dobrou práci, má přítelkyni, zajištěné živobytí, minulost, o níž má za to, že je definitivně vyřešená, když si myslí, že svého biologického otce vymazal z paměti. A pak se najednou ozve jeho do té doby neznámá sestra a celý dosavadní život se mu hroutí. A to je situace, která mě zajímá.

Ale trochu jsi mi unikl z otázky o podobnosti tvých hrdinů…
Dobře, chápej, že jako prozaik si samozřejmě volím to přelomové období, kdy se v životě hrdiny něco mění, kdy on sám chce něco změnit. Když si přečtu povídky Honzy Balabána, vidím u jeho postav taky ta období zlomu. Textu by asi nedodal napětí harmonický běh života bez otázek a problémů, hrdinové by neměli potřebu se na nic ptát. Každý člověk má nějaké sny a plány, ke kterým se upíná, když mu třeba není nejlíp. A vždycky má taky možnost vystoupit z toho zaběhaného stereotypu práce a vztahů a začít dělat něco úplně jiného, změnit svůj život.

Tomu fakt věříš?
Ano. Je to jen otázka odvahy. Nebo ochoty riskovat? Věřit tomu, že lze udělat něco jiného, nečekaného a že to něco může přinést novou hodnotu. A někdy je k tomu potřeba nějaký vnější impuls.

A na co čekáš ty?
Jestli si něco řeším osobně, tak je to problém svobody. Té vnitřní svobody. Někdy si říkám, že už mnoho let žiju tímhle způsobem, a přemýšlím, jestli jsem schopen někdy uskutečnit nějaký zvrat, jestli třeba můžu žít jinde a jinak. A tahle otázka mě napadá tím častěji, čím jsem starší.

A ty slavíš letos v září čtyřicet…
No, a tak si představuju, jestli bych se třeba mohl živit psaním, jestli bych pro to mohl něco víc udělat: psát do novin, učit semináře tvůrčího psaní. Nebo dělat něco úplně jiného. A co taky pociťuju jako určitej handicap a co mi asi chybí, je zkušenost žít nějakou dobu v cizině. Pro moji generaci je to myslím dost zásadní zážitek, spousta známých odešla po revoluci do zahraničí na pár let pracovat.

Proč jsi tehdy taky někam neodjel?
Sám nevím. Po sametové revoluci, v tom nejlepším věku, kdy mi bylo přes dvacet, jsem se ocitl znovu na venkově a v montérkách od hnoje jsem na kole objížděl chalupy a sháněl lidi do práce. Proč jsem se tehdy nesebral a nejel třeba do Austrálie nebo do Států, to nevím. Když si to tak analyzuju, většinou přijdu na to, že jsem takovej ten pecivál. Táta mi jednou vyprávěl, jak jeho strejda odjížděl někam na vojnu a nemohl se odtrhnout od rodného stavení, že když došel na kopec a ohlídnul se, začal plakat a chtěl se vrátit. Já zjišťuju, že i když nejsem navázaný na rodnou hroudu v pravém slova smyslu — stěhoval jsem se několikrát a jsem dneska městský člověk —, jsem na tom přesto podobně. A s tím věkem, jak ses ptal — i když si zatím dokážu ohledně svého budoucího života představit cokoliv a pořád se cítím docela mladej, tak se už začínají ukazovat fyzické limity. Bolí mě záda, jak pořád dřepím u počítače, když odehraju dva sety tenisu, tak nevyjdu do schodů, protože mě bolí koleno, a totéž když jedu dýl než hodinu na kole. Ale psychicky si připadám pořád na dvacet. (smích)

Jak říkal Oscar Wilde, nejhorší není to, že stárneme, ale že zůstáváme mladí…
Nebo spíš platí, co říká pan Škvorecký: Ti, co můžou, tak to dělají, a ti, co nemůžou (nebo k tomu nemají odvahu, říkám já), tak o tom píšou.

Miroslav Balaštík, Host

>>> zpět na Texty <<<