Ladí mi to trochu do blues

rozhovor Štěpána Kučery s Jiřím Hájíčkem, uveřejněný v Salonu, literární příloze deníku Právo, 16. 10. 2014.

Jiřímu Hájíčkovi (1967) dnes, na tzv. Velký knižní čtvrtek, vychází knížka Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (Host 2014). Jde o průřez autorovou povídkovou tvorbou, najdeme zde texty z jeho prvních sbírek z devadesátých let i ty nové, dosud nepublikované. Hájíček je mimo jiné držitelem dvou cen Magnesia Litera za romány Selský baroko (2009) a Rybí krev (2012).

S: Titul jedné povídky i celé sbírky odkazuje k písničce Luboše Pospíšila Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku r. 1966. Má ta píseň pro tebe nějaký zvláštní význam?
Ani tak ne tahle jedna písnička, spíš je to odkaz na hudbu a poetiku, která mě provázela v osmdesátých letech. Tenkrát jsme si s kamarády navzájem půjčovali desky Marsyas, Jana Spáleného, Pospíšila, Mišíka, Michala Prokopa, C&K Vocal nebo třeba Janu Kratochvílovou a na magnetofonových kazetách všechno možné ze západní muziky, co se nedalo běžně v obchodě sehnat. Ti zpěváci a kapely, co jsem měl rád, zhudebňovali i poezii, tak jsem se tehdy dostal ke Kainarovi, Václavu Hraběti a pak k Mirkovi Kováříkovi.
Taky kolovaly různé knížky ze šedesátých let, to byly ty knihovničky našich rodičů, kde byli autoři, které už z veřejných knihoven dávno stáhli.
Je to určitě generační věc, hledali jsme to nejlepší v muzice a literatuře, co se dalo sehnat. A v té době se odehrává i ta povídka, na vesnické zábavě. Nechal jsem se inspirovat názvem Pospíšilovy písničky, když jsem povídku nazval Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku roku 1986. Vyšla pak po letech v Revolver revue a za další roky v povídkové sbírce Dřevěný nůž. Nakonec jsme ji dali i do tohoto výboru. Mimochodem, Luboše Pospíšila poslouchám dodnes, mluvil jsem s ním o názvu téhle knížky, jestli mu nebude vadit, že se nápadně podobá titulu jeho slavné písničky. Neměl s tím problém. Ani Ladislav Kantor, který je autorem textu.

S: Zmínil jsi zahraniční hudbu. Jak se k tobě dostávala? A měli na tebe tehdy vliv dejme tomu i američtí písničkáři jako Bob Dylan?
Měl jsem pár kamarádů, co byli blázni do muziky, takže u nich jsem občas něco slyšel. Jeden poslouchal Pink Floyd a překládal si jejich texty z angličtiny, jiný Black Sabath, další měl doma zase popík, Beatles, ELO a Blondies, jednomu spolužákovi vozil táta věci z ciziny, měl třeba celou sadu desek Elvise Presleyho, což byla tehdy na malém městě rarita. Jinak já na gymplu neměl ještě ani magnetofon, takže jsme spíš se starší ségrou sjížděli na gramofonu desky, většinou pořád dokola těch pár, co jsme měli. Pamatuju si, že ségra jednou přinesla odněkud desku Bruce Springsteena. Ale Boba Dylana jsem moc neznal. V době dnešních technologií, kdy se dostaneš za pár vteřin k jakékoli hudbě, tyhle vzpomínky asi působí směšně. Pro dnešní teenagery to musí bejt jak dávný historky z pravěku.

S: Ty jsi začínal jako básník, své první texty jsi přednášel v pořadech zmíněného Mirka Kováříka. Ale pokud vím, nikdy jsi je nevydal knižně a po čase ses začal věnovat výhradně próze. Proč?
V pořadech Mirka Kováříka to bylo spíš naopak, on přednášel naše texty, které jsme mu nosili nebo posílali. V Budějovicích v tehdejším kulturním středisku v Čéčově ulici míval v polovině osmdesátých let literární pořad Hledám tě v tomto městě. Tam několikrát četl moje básně a tam jsem se třeba poprvé viděl s opravdovými básníky, jako jsou Jirka Staněk nebo Lubor Kasal.
Ten přechod k psaní prózy, to bylo začátkem devadesátých let. Tehdy jsem ještě přinesl Mirkovi Kováříkovi nějaké nové verše, on už si na to určitě nepamatuje, seděli jsme v jeho bytě na Malé Straně, on si to přečetl, nic na to neřekl a pak vzal nějaké knihy, myslím Zahradníčka a jiné básníky, četl mi z nich a já se dovtípil, co mi chce naznačit. Příležitostně píšu poezii pořád, občas dám něco na svůj web, a to mi úplně stačí.

S: Povídky z tvé první sbírky Snídaně na refýži na mě působí tak trochu jako variace na blues, jako kdyby se Josef Kainar nebo Václav Hrabě přestěhovali na jihočeský venkov. Je to záměr?
Ten vliv tam určitě je, taky Kainarovu knížku Moje blues uvádím, když po mě chce někdo nějaký ten seznam deseti nejdůležitějších knih. Blues a soul moc rád poslouchám. Takže není to záměr, prostě mi to v textech a v životě ladí spíš takhle, trochu do blues.

S: Tvé první povídky se odehrávají na konci osmdesátých let a vyvstává mi z nich obraz šedivých kulis, odkud se tví hrdinové snaží spíš unikat. Dnes se často objevují snahy reinterpretovat éru socialismu, odhalovat její mnohovrstevnatost. Jaký obraz si v paměti uchováváš ty?
V téhle nové knížce jsou myslím jen dvě povídky, které se odehrávají v osmdesátých letech. A doufám, že z nich vyvstává trochu plastičtější obraz, protože „šedivá doba“ je hrozné klišé. Já i jako čtenář mám rád romány, které se snaží nějak unikat pavučinám propagandy, manipulací a ideologie, do kterých se zamotává ta která doba. A je jedno, jestli jde o období před rokem 1989, nebo po něm.
Jako romanopisec nebo povídkář se snažím sledovat v příbězích cestu srdce, osamělého, vydaného na pospas, jak kličkuje mezi tím vším a hledá si štěstí a svobodu. Zní to možná sentimentálně nebo pateticky, ale vnímám to tak. Že když se chceš dobrat pravdivého východiska, musíš proniknout přes všechny tyhle nánosy a falešné odrazy různých zrcadel až do hloubky k jednotlivým lidským životům a pokusit se o pohled zdola. Jasně že pokud jde o dobu nebo společenskou situaci, tak vyrobíš jenom nějaký střípek nebo jeden úhel pohledu, to by někdo musel napsat nové Hledání ztraceného času. Podle mě obraz doby ve vzpomínkách je to, jaký jsem byl já, jak jsem se choval, co jsem dělal. Vycházet od sebe, s co možná nejupřímnějším soustředěním. Myslím, že o to se může pokoušet próza. Ten pojem „interpretace doby“ už je mi sám o sobě podezřelý.

S: A jaký obraz ti vytane v mysli, když se ohlédneš do let devadesátých? Soudě nejen podle povídky Melancholické lístečky z podzimních stromů demokracie, odehrávající se roku 1996 během prvních senátních voleb, nejsou životy tvých hrdinů příliš ovlivněny politickými a společenskými změnami...
U mě to bylo předělené základní vojenskou službou. Narukoval jsem 1. října 1989 a během roku bylo vně kasáren všechno jinak. Ale vlastně ne všechno. Kamarádi byli pořád těmi, co jsem znal, nikdo jim naráz nic uvnitř nevyměnil. Sám jsem se vrátil na venkov, kam jsem nastoupil hned po vysoké škole a zůstal tam pracovat ještě tři roky. Pár mých známých někam odjelo, když se otevřely hranice, a já jsem v montérkách od hnoje na kole objížděl vesnice a sháněl, kdo půjde ráno nakrmit dobytek a nasíct jetel. To se žádnou revolucí nezmění, to se musí zajistit vždycky. Nevím, proč jsem neodletěl třeba do Austrálie. Ale mí předci byli sedláci, co seděli na gruntu, tak je to možná nějaký rodový vliv.
V románu Rybí krev je taková scéna, jak hned po otevření hranic jede parta kamarádů z jedné vesnice vlakem do Vídně. To se prostě „muselo“, podívat se co nejdřív za tu hranici, která pro většinu lidí byla zavřená a pod vysokým napětím. Ta scéna je dost autentická, kluci popíjejí cestou lahváče, pak na zamrzlém jezírku u Schönbrunnu hrají fotbal s kusem ledu a holky se na ně zmrzlé dívají, nikdo nemá ani na to, koupit si kafe.
Ale samozřejmě že devadesátá léta byla zároveň dobou, kdy jsme se snažili dohnat všechno, k čemu jsme se dřív nemohli dostat, myslím teď literaturu, filmy, hudbu.

S: V románu Selský baroko se ohlížíš do padesátých let, v Rybí krvi na přelom let osmdesátých a devadesátých. Máš v plánu literárně zachytit i dnešek, a vyslyšet tak občasné volání po současném „velkém společenském románu“?
„Velký český román“ beru spíš jako téma diskusí akademiků a literárních kritiků. Nedávno jsem četl v kulturní rubrice internetového Wall Street Journal článek o „velkém americkém románu“. Ti lidi se tam taky nemohli dohodnout, co to vlastně je a které knížky by tohle kritérium mohly splňovat. Takže zřejmě to není jen specificky česká otázka.
Já o dnešku psát chci. Jak naznačuješ v otázce, tak další román, jestli se do něj někdy pustím, by měl navazovat na časovou posloupnost těch předchozích a být z dnešní doby. Dostávám dost e-mailů a dopisů, čtenáři za mnou chodí po čteních v knihovnách a pořád mi nabízejí příběhy své nebo svých rodičů a prarodičů a všechno jsou to prožitky z padesátých let nebo z druhé světové, nebo mi posílají zápisky a deníčky lidí, co bojovali v první světové. Ale nechci psát o tomhle, říkám těm lidem, ať to zkusí sepsat sami. Co já s tím?

S: Před lety ses v jednom interview zmínil, že by ses rád živil psaním. Dnes ses díky svým úspěšným románům zařadil mezi nejoceňovanější současné literáty. Přiblížilo tě to dráze profesionálního spisovatele? Přináší úspěch svobodu, ať už vnější, nebo vnitřní?
Petra Hůlová měla v létě čtení v táborské kavárně Aux Café a v diskusi se pak čtenářky mimo jiné ptaly, jak se dá psaním v Čechách živit. Petra tam řekla jednu větu, kterou jsem si zapamatoval, že psaní není dovednost, na kterou by se dalo nějak moc spoléhat. Cítím to podobně. Nejsem typ autora, který by sypal náměty z rukávu, nevím, kdy napíšu nový román, ani nemám v šuplíku připravený k vydání nějaký rukopis. Přitom aby to fungovalo na volné noze, musel bys vydat aspoň každý druhý rok novou knížku. Nebo ještě lépe každý rok.

.

Salon, literární příloha deníku Právo, 16. 10. 2014
Snímek: ČTK - David Veis

>>> zpět na Texty <<<