Molitanové labutě

Ukázka z rukopisu románu z r. 1995 (dosud vyšel pouze úryvek v časopise Revolver revue č. 55/2004.

Ráno jsem se vzbudil v posteli trochu jiný. Dříve jsem vstal, osvěžil se sprchou, vypil jsem čaj a snědl k němu nějaké dietní suchary, které jsem našel ještě na polici v kuchyňském koutu. Zamkl jsem byt a scházel po schodišti, ve výklenku na tmavé chodbě leželo pořád těch několik injekčních stříkaček, některé i s jehlami. Piero mě varoval, abych se jich nedotýkal. Napadlo mě, že vůbec neznám ostatní nájemníky domu. Ale dost možná, že nejpodivnějším nájemníkem jsem byl teď já.

Potuloval jsem se chvíli kolem Duomo Santa Maria del Fiore a potom jsem se vydal širokou lidnatou ulicí, šel jsem uvolněně, procházkovým tempem, na celé Florencii leželo krásné italské léto, turisté se hemžili už od rána, potkával jsem je ve skupinách i po dvojicích, s fotoaparáty, batůžky na zádech. Prošel jsem Piazza della Signoria, tam stály ty nádherné stavby, o kterých jsem celé dny četl ponořený v křesle a zavřený v Pierově bytě, teď jsem je na vlastní oči viděl a stačilo jen ujít pár metrů. Průčelí Palazzo Vecchio a další palác, galerie Uffizie, hluboký dvůr vroubený kolonádou. Malíři tam měli rozložené svoje krámy, štětce a kelímky s barvami, obrazy, miniatury. Posadil jsem se na zem vedle snědého chlapíka v bílé režné košili, maloval portrét dívky s velkými náušnicemi na uších, která seděla proti němu. Vydržel jsem u něho hodiny. Spřátelili jsme se pohledem očí, v poledne jsem mu pohlídal jeho jmění, když si zašel pro jídlo. Stojan, paletu, obrazy a plášť do deště. Rozdělil se se mnou o studený oběd. Uměl z každého jazyka trochu, tak jsme slepovali věty a vzkazy, on byl Alžířan a jeho jméno mi nešlo z úst, tak jsem navrhl, že mu budu říkat Cosimo, podle bosse Medicejských, který nechal Uffizie vystavět, a jehož jezdecká socha pár metrů od nás zdobila Piazza della Signoria. Smál se a až do večera jsme klábosili a Cosimo maloval a sem tam prodal nějaký obrázek a peníze cpal jen tak do kapsy kalhot.

  Zbytek odpoledne jsme seděli s Cosimem na zemi opřeni zády o nějakou tu antickou zídku, slunce na nebi už končilo směnu, necítil jsem téměř svou fyzickou schránku, má vůle byla na střepy rozmlácená, jenom rameno mě zabolelo vždycky, když jsem se rychle pohnul a otřel se lopatkami o zrníčka omítky. Cosimo si všiml mé bolesti v koutcích úst, nechtěl jsem mu zrovna v tu chvíli vyprávět celý svůj příběh, který se mi připomínal bolestí v rameni. Jenom krátce jsem něco naznačil, ale on se usmál a vyhrnul si široký rukáv své plandavé košile. Přiložil mi dlaň na rameno, smál jsem se, ale on lehce zakroutil hlavou a zvážněl, díval se upřeně na hřbet své ruky a na mé rameno. Také jsem se přestal usmívat a povolil jsem nohy v kolenou a pohodlně se usadil. Čekal jsem, přivřenýma očima jsem viděl světle proužkovaný svět, šelesty a zvuky a kroky kolem slábly, až se ustálily někde, kde jsem je sotva vnímal. Ale to něco, co mělo přijít, nějak nepřicházelo. Otočil jsem hlavu ke Cosimovi, on zvedl obočí, ale musel jsem zakroutit hlavou, ne, necítil jsem jeho energii. Cosimo si stoupl, překročil mé natažené nohy a sedl si vedle mě z druhé strany, objal mě paží kolem ramen a dlaní lehounce sevřel mé bolavé rameno. Vzpomněl jsem si na DOTTORE a jeho psychedelické charisma, trochu jsem se uvnitř vzepjal, ale tohle bylo jiné, z toho jsem necítil nebezpečí. A za chvíli jsem ucítil lehké brnění a teplo pronikající s Cosimovy dlaně do mého masa, jenže dál už to nijak nepokračovalo. Ještě nějakou chvíli jsme setrvali v tom podivném objetí a kolem nás procházeli turisté z různých konců světa. Světla se rozsvěcovala, okenice domů otevřené dokořán. Florencie dostávala pozvolna večerní horečku.

Ještě do večera jsem došel k řece Arno a přešel jsem Ponte Vecchio, Starý most, jak mu Florenťané říkají, klenotnické obchůdky zářily do šera, řeka byla kalná a večer horký. Když jsem se vrátil do bytu v úzké uličce, Piero seděl za stolem, čekal na mě, aby mi řekl, že na tři týdny odjíždí pracovně až někam dolů na jih Itálie. Měl starost, zda mám ještě peníze, ubezpečil jsem ho, že ano. Stačil mi ten pocit dluhu, že mě Piero nechává bydlet u sebe v bytě, že jsem mu za dva týdny několikrát dokonale vyčistil ledničku, že toho tolik pro mě udělal. A v mé plátěné taštičce byl místo peněz lístek se sumou, kterou Pierovi dlužím za nemocnici… Předal mi ještě dopis od DOTTORE. Pierův kolega v něm psal, že ho velice mrzí, že nechci dál pokračovat v terapeutických seancích, že by mi to bylo ku prospěchu a že se nemám obávat, že by si dělal DOTTORE nějaké nároky na zaplacení, že se zabývá seriózním vědeckým výzkumem. Prosil mě, abych to znovu zvážil, a připsal telefonní číslo do nemocnice a do bytu. Požádal jsem Piera, aby mu vyřídil mé poděkování, ale že už se cítím lépe. Když Piero odešel, roztrhal jsem papírek a hodil ho do koše.

Další ráno bylo stejně fatální, sám v cizím městě. Hned jak jsem se umyl, otevřel jsem Pierovu skříň, visely v ní nějaké jeho šaty a taky pár Barbařiných klobouků. Navlékl jsem si na své tričko Pierovo černé sako, bylo mi velké v ramenou i rukávy byly delší. Kolem krku jsem si pověsil sametovou šňůrku s nějakým velkým tmavým naleštěným kamenem a na hlavu jsem si dal proti slunci jeden z Barbařiných klobouků, který nejvíc vypadal jako pánský. Stoupl jsem si před zrcadlo, a protože vlasy už jsem delší dobu nestříhal, splývaly mi po stranách pod kloboukem a vpředu padaly v pramenech do čela. Vypadal jsem v novém ustrojení trochu výstředně, ale zalíbilo se mi to a už jsem tak chodil stále.

Krásné léto, potloukal jsem se ulicemi mezi starobylými stavbami a nezáleželo mi na ničem. Všude proudy turistů, kteří vylézali někde na parkovištích z autokarů a zase se vraceli zpátky, odjížděli do hotelů nebo domů. Já jsem nemusel nikam, proseděl jsem den ve dvoře Uffizií s Cosimem, seznámil mě s dalším malířem, který obsadil na čas jednu z vedlejších lodžií. Byl podobný slavnému italskému bohémovi, a tak jsem mu říkal Modigliani. Hovořil o Botticellim, božský Sandro, Jaro, Zrození Venuše, o Leonardovi, o německých, vlámských a francouzských mistrech. Ti všichni byli uvnitř, v galerii, za zdmi mohutné stavby, která denně pohlcovala celé výpravy turistů se slunečními brýlemi. Sály plné obrazů a krásy. Malíři se domluvili, že se půjdou se mnou příští dopoledne podívat dovnitř. V duchu jsem trnul, jestli vůbec budu mít na lístek, neměl jsem u sebe ani na jídlo. Malíři za mě zaplatili pečivo a sýr a koupili láhev vína.

Odpoledne jsem znovu přešel Ponte Vecchio a dal jsem se šikmou ulicí až na Piazza de Pitti s ohromným palácem, bývalou rezidencí toskánských vévodů, krásně se mi vybavovaly z oné barevné knihy celé dějiny města. Za časů, kdy byla Florencie hlavním městem Itálie, sídlil v tomhle paláci sám král Vittorio Emanuello. Prošel jsem část rozlehlého parku Boboli s trávníky a keři, s amfiteátrem a chovným rybníkem. Chvíli jsem se opaloval s turisty na trávě. Zahrady se zvedaly od paláce do svahu, umínil jsem si, že zítra je projdu celé. Ještě se mi nechtělo zpátky, a tak jsem minul Museo Zoologico a bloumal jsem ulicí Via Romana. Se soumrakem otevřely italské rodiny okna do ulic, obsadily balkony a vykláněly se ven, začínal večerní život. Odbočil jsem někam stranou mimo hlavní turistické tahy, všude se procházeli lidé, vyšňořené paní a vymydlení pánové, promenáda, hlasy, smích, křik. Na ty tři týdny, co byl Piero pryč, jsem se jakoby přestěhoval na ulici. Zamiloval jsem si italský rytmus života, ráno vstát později, skoro všechny obchody se otvíraly od devíti a taky většina lidí tak chodila do práce. V poledne čas na oběd, lidé odejdou domů a v klidu stolují, obchody se pak mnohde otvírají až okolo čtvrté a zavírají se večer po osmé večer. A potom život, třeba do půlnoci nebo ještě déle. Chtěl jsem tohle vdechovat najednou, zapomněl jsem na všechno, co bylo předtím, soumraky byly vlídné a lákavé, neměřil jsem čas a byla v tom ohromná úleva a volnost.

Kolem deváté ráno byl v Pierově bytě ještě stín a chládek, prohledával jsem všechny své kapsy a házel bankovky a mince na postel, bylo to dost zoufalé, napočítal jsem asi dvacettisíc lir. Rozpočítal jsem svou směšnou sumičku a vyrazil ven, koupil jsem v krámku brioche, takové, jaké jsme dostávali v nemocnici, a k tomu mléko. Nasnídal jsem se na schodech Dómu a zbytek jsem si odnesl do lednice. Vyšlo mi, že při téhle stravě se svými lirami pár dní vydržím. Stejně jsem necítil hlad. A Cosimo s kamarádem Modiglianim mě vzali do Uffizií zadarmo, znali se s biletáři. Procházeli jsme jednotlivé trakty s bohatými sbírkami umění, přátelé malíři mi ukazovali své nejmilejší obrazy svých nejoblíbenějších mistrů. Mnoho turnusů turistických výprav nás minulo, než jsme se pohnuli z jednoho sálu do druhého, a nakonec jsem tam zůstal sám, oba malíři se vrátili za svou obživou, a když jsem odtud konečně vyšel na vzduch, slunce už bylo hodně nízko.

Zanedlouho jsem měl kromě Cosima a Modiglianiho několik dalších známých na trase svých potulek, dvě prodavačky v krámku s koženým zbožím, číšníka v bistru, pár pouličních prodavačů pohlednic a suvenýrů, věčně veselého mládence z pekařství, kde jsem denně kupoval brioche, odbarvenou paní Giovannu ve zlatnickém krámku s barevnou pergolou nad vchodem. Naučil jsem se přece jen několik italských slov, „buon giorno, signore“ a „grazie“ nebo „che cosaé“. A „Non sono americano, sono ceco, buona sera, signorina, non é troppo terdi? Fírenze é in Toscana…“

Nejraději jsem chodil do zahrad Boboli, jednou jsem se tam málem ztratil. To bylo zpočátku, když jsem ještě netušil, jak jsou ty krásné parky a sady rozlehlé. Nejčastěji jsem pak vysedával na samém konci zahrad na terasovité vyhlídce, seděl jsem za zdí, pod kterou se rozvíral snad nejkrásnější výhled na Florencii a jako středobod, jako modlu a svou planetu jsem měl před očima kupoli a zvonici Dómu, moje Santa Maria del Fiore, odkud už to trvalo dvě minuty chůze do Pierova bytu. Několikrát jsem vystoupil těsně pod vrchol té baňaté věže, opíral jsem se o zábradlí a o krásný výhled na Toskánsko, a taky jsem odsud shlížel do úzké uličky, kde ve třetím patře starého domu jsem se málem zbláznil v hlubokém křesle u okna a pak podruhé pod dohledem lékaře. Ale teď jsem žil v ulicích, ve svém podivném kostýmu a s neudržovaným účesem, něco mezi Einsteinem a hippies, zažíval jsem v tomto čase podivuhodnou uklidňující volnost a harmonii. Cítil jsem se naprosto osvobozen, mí noví známí na mě při mých potulkách volali bezstarostným lehkým tónem a já jim stejně odpovídal. Také úplně neznámí lidé mě oslovovali a já jsem si k nim sedal a zkoušel s nimi mluvit, každý byl pro mě přítel v tomhle městě, kde se dala snadno prochodit celá noc, kde chodili turisté a taky řádili zlodějíčci, jenže já jsem neměl ani fotoaparát ani tašku z krokodýla, neměl jsem už ani peníze.

Poskládal jsem poslední mince na brioche a na mléko už mi nezbylo. Zapil jsem sladké pečivo venku vodou tryskající z nějaké fontánky a nevěděl jsem, kde seženu liry na jídlo v poledne a večer. S Cosimem a několika přáteli jsme strávili krásné odpoledne uprostřed štěbetajících turistů v muzeu Palazzo de Pitti. Nejslavnější jména a nejkrásnější obrazy. Vždycky jsem se přidal k nějaké výpravě s průvodcem pro cizince a několikrát jsem prošel sbírky tam a zpátky, až se mi přátelé ztratili, odešli za svým. Vyšel jsem ven a měl jsem hlad. Toulal jsem se kolem dómů, vil a pomníků, ta samá krásná místa znovu a znovu, přes desítky a stovky florentských památek jsem zůstával věrný a neustále jsem konzervativně procházel stejnou trasu, netoužil jsem objevovat další a další nová místa. Miloval jsem tenhle kus Florencie, dostával jsem ho do krve, dýchal jsem ho.

Ale hlad se ozýval stále silněji, podvědomě jsem se vracel k Dómu a k úzké domovské uličce, ale včas jsem si uvědomil, že lednice i kuchyňka jsou beznadějně prázdné, nedá se tam sníst už vůbec nic kromě cukru a nějakého koření. Sedl jsem si na schody Dómu, ale v duši jsem měl stejně lehko, jako by nebylo žádných nesnází. Věřil jsem v sílu toho místa, snad v jeho svatost, nemyslel jsem na nic určitého, holubi sbírali pamlsky od turistů a já jsem pozoroval a poslouchal skupinku Němců, v rukou měli prospekty a mapu a radili se a rozhlíželi, byly to zřejmě dvě rodiny s dětmi, už téměř dospělými. Zvedl jsem se z vyhřátých schodů a zvolna k nim došel. Představil jsem se jako Paolo, s opáleným ksichtem pod střechou klobouku a s přerostlými vlasy jsem mohl vypadat jako bohém nebo koncertní umělec, i když jsem měl obavy, jestli spíš nevzbuzuju dojem vagabunda, v tom černém visícím hávu. Jen tak jsem se jich optal, jestli snad nepotřebují ukázat cestu, a nabídl jsem se, že je provedu po městě. A tak jsem s nimi prošel svou zamilovanou trasu. Nejprve jsme vystoupili na kupoli Dómu, popisoval jsem jim dominanty města, sypal jsem ze sebe naučené pasáže z německé části průvodce Florencií, ta vázaná barevná kniha ležela pár desítek metrů od nás vzdušnou čarou, v malém bytě, na opěradle křesla. Podívali jsme se i dovnitř Dómu, zdobené oltáře, obrazy, postavičky v červených pláštích, bílí koně. Došli jsme k vysoké věži Palazzo Vecchio, jeho masivní zdi, lev se zlatou korunou, prošli jsme kolonádu uvnitř, kde na mě mávali a pokřikovali mí známí malíři. Přes Ponte Vecchio jsme pomalu dorazili na Piazza dei Pitti, proběhli jsme sbírky v paláci, které jsem měl ještě v čerstvé paměti, a potom jsme seděli všichni v parku, já uprostřed a němečtí turisté kolem. Prohlíželi si pohlednice a suvenýry, které si cestou nakoupili, zařídil jsem i Cosimovi kšeft, doporučil jsem jim jeho zátiší a portréty. Světlovlasí Němci si nechali opékat svou bledou kůži italským sluncem a já jsem jim vyprávěl ságu rodu Medicejských a potom už byl večer a oni mě pozvali na večeři. Seděli jsme v proutěných křeslech před nějakým ristorante, cpal jsem se jako o závod, zapíjeli jsme jídlo vínem a povídali jsme. Turisté přijeli z Frankfurtu a hlava rodiny, tlustý brejlatý tatík, byl burzián a jeho syn taky dělal do peněz. Chtěli, abych jim řekl něco o sobě, lhal jsem, jako když tiskne, ale s lehkým srdcem, asi proto, že jsem lhal německy a že moje výmysly nikomu neubližovaly a mě samému pomáhaly. Zrzavé pihovaté dcerušce z makléřské rodiny jsem se asi zalíbil, valila na mě své vodnaté zelenoneurčité oči a pořád se mě na něco vyptávala. Žvanil jsem o Petrarkovi, o italské gotice, o moru, o florentských obchodnických rodinách, o manýrismu, o kázání proti úpadku mravů, o obléhání města a o radničním zvonu, o mylných naukách kosmologických, o století nostalgie, o druhé světové válce a hrdosti Florenťanů… Měl jsem radost, že mám plný žaludek, a pak mi došla munice, už jsem si nemohl vzpomenout vůbec na nic o Medicejských, protože průvodce Florencií ve třech jazycích nebyl zas tak podrobný. Ale rezatá holka se na ně vyptávala znovu, tak jsem musel zase lhát. Pouštěl jsem si hubu na špacír a vymýšlel jsem nové příběhy, jak mě zrovna napadly. Než odešli všichni spát do hotelu, museli slíbit zrzavé dcerce, že příští ráno ještě projdeme Medicejské vily, než všichni společně odfrčí do Říma, na Koloseum a Forum Romanum a další atrakce. O Medicejských vilách jsem měl sice načteno dost, ale v životě jsem je neviděl, stály někde mimo moji trasu, tak jsem prochodil zbytek noci stísněným kamenným městem a podle turistického průvodce hledal ty prokleté baráky. Ale chodilo se mi dobře, protože noc byla teplá, byl jsem najedený a v kapse jsem měl německé marky, odměnu za mé průvodcovské služby. Když jsme druhý den obešli několik nejbližších Medicejských vil, pozvali mě němečtí turisté ještě na oběd a pak jsme se rozloučili. Koupil jsem pihovaté holce se světlými řasami červený karafiát a šel jsem si lehnout do Giardino di Boboli, abych tam v klidu strávil vydatný oběd.

Z peněz od Němců jsem žil několik dní, zval jsem Cosima, Modiglianiho a jejich známé na víno, chodili jsme večer do zahradních restaurací s lehkými stolky a židlemi a taky na koncerty pod širým nebem. A to bylo opojnější než alkohol. Bylo to nádherné, žhavé noci s hvězdným nebem, hrála se hlavně svižná italská klasika, Vivaldi a další, které jsem předtím neznal. Prožíval jsem to všechno na plné pecky, tak jako nikdy v životě, „bella serata“, říkávali Cosimo a Modigliani. Vybíral jsem si z této země to nejlepší a nejsnadnější, nemyslel jsem na vzrušené politické debaty Piera, Barbary jejich přátel, nemyslel jsem na použité injekční stříkačky, které se zlověstně povalovaly ve výklenku na schodišti domu, kde jsem přespával, nesledoval jsem titulky novin, které vykřikovaly o vraždách mafie a o vyšetřování korupce mocenských špiček. Slunce rozpalovalo trochu chátrající, ale krásné stavby tohoto města, jehož patronem je Jan Křtitel, San Giovanni Baptista. Toulal jsem se každý den do rána a do Pierova bytu jsem chodil jenom spát. Dost často jsem taky slýchal na ulicích češtinu, ale zůstával jsem ve svém převleku, ke krajanům jsem se nehlásil. Večer nasedli do autobusů svých cestovních kanceláří a já jsem usínal jen nedaleko za kamennými zdmi starobylého domu. Jednou jsem  tam našel na stole lístek od Barbary, která mě už po několikáté nezastihla a nevěděla, zda jsem ještě vůbec ve městě. Já jsem žil.

Za pár dnů jsem zase musel přejít na starou monodietu, mléko a brioche, protože mi docházely peníze a zanedlouho jsem na tom byl stejně jako před pár dny. Snad jsem neměl štěstí na štědré turisty nebo jsem byl příliš líný, nevím, každopádně jednoho dne jsem seděl u Cosima v lodžii, pozoroval jsem, jak maluje portrét, a šilhal jsem hlady. A pak jsem to nevydržel a udělal tu nejhnusnější, nejsprostší věc. Došel jsem do bytu, vzal jsem obrázek s florentským motivem, který mi Cosimo před pár dny věnoval na památku, byl to krásný kousek, v rámečku a dost velký. A já jsem ho prodal na Piazza della Repubblica nějakému americkému turistovi. Tři padesátitisícové bankovky, které jsem nakonec usmlouval, mě pálily v kapse, než jsem je rozměnil v pekařství. Byly to ty nejsmradlavější liry, jaké jsem kdy tahal po kapsách. Později se mi přece jen povedlo provést několik turistických skupin a měl jsem co jíst a něco na útratu, ale žádným pozváním na večeři či na víno pro Cosima a jeho přátele už jsem sám sobě nemohl koupit zpátky pocit čistoty a štěstí.

A za několik dní se vrátil Piero, čekali na mě s Barbarou až do rána, než jsem přišel z venku. Překvapeně jsem listoval v kalendáři, jak ten čas běží. Piero měl plnou hlavu plánů do budoucna, nadšeně hovořil o své práci, o nové soukromé praxi a tak dál. Už skoro svítalo, když jsme uléhali, ale já jsem nemohl usnout, naslouchal jsem pravidelnému oddechování Piera a Barbary z vedlejší místnosti, na polici stál ten kalendář, jehož lístky jsem neobracel, trochu mě děsil. Něco ve mně začínalo šeptat, napovídat, připomínat se, neuvěřitelně rychle to sílilo, pokoušel jsem se bránit, ale šlo to samo. K ránu jsem na chvíli usnul, a když jsem se vzbudil, byl jsem rozhodnutý. U snídaně jsem řekl svým přátelům, že se cítím skvěle a že nic nebrání tomu, abych odjel domů. Spočítal jsem si, že peníze vydělané na florentských ulicích mi vystačí na jízdenku do Vídně. Cítil jsem, že se blíží konec mé podivné cesty, a stál jsem vlastně na začátku.

 Poslední den s Pierem a Barbarou byl nejveselejší ze všech, prošli se mnou všechna moje nejoblíbenější místa, v zahradách Boboli jsme se povalovali na trávníku a zašli jsme ještě do Muzeo Zoologico, kde nám udělal Piero jako lékař anatomickou přednášku, protože kromě vycpaných ptáků a motýlů na špendlících tam stála i vosková figura lidského těla, kde byly vidět všechny vnitřnosti, a v dalších vitrinách ležely voskové modely jednotlivých lidských orgánů zhotovené někdy v osmnáctém století pro zdravotní osvětu ve zdejší voskařské dílně.

Koupil jsem Barbaře velkou kytici a pozval jsem oba na večeři. A pak přišly opravdu poslední chvíle, rozhlížel jsem se trochu lítostivě po bytě. Piero mi věnoval na památku turistického průvodce Florencií, kterého jsem uměl dávno nazpaměť, a Barbara mě na rozloučenou ostříhala, abych vypadal trochu civilizovaně. Nesnáším loučení, ani jsem naposledy nedošel za Cosimem, Modiglianim a dalšími známými, řekl jsem si, že bude lepší, když zmizím tak, jak jsem se objevil. Ale bolelo mě to dlouze.

Když mě Piero a Barbara vyprovázeli na vlakové nádraží, už byla kolem mne jiná Florencie. Rozpaloval jsem se cestovní horečkou a byl jsem už zase trochu nervózní, smutná tíha mě táhla k zemi, bylo to pokušení nebo touha, nutkání zůstat v tomhle městě, kde mi v noci nebyla zima, kde mě nikdy nekontrolovali policajti, kde jsem snad ztratil na váze, ale získal přátele, Piera a Barbaru, na které nemůžu zapomenout do smrti a ani potom ne.

Nádraží Firenze Santa Maria Novella. Vykláněl jsem se z okénka vagónu, nádražní budovy ujížděly dozadu. Nejdéle jsem viděl Pierovu bílou košili, a když i ta se mi ztratila z dohledu, snažil jsem se ještě zahlédnout město, kupoli Dómu, ale už to nešlo.

>>> zpět na Texty <<<